Latimer hlásal z kazatelny, že se Bible má číst v jazyce lidu. Původcem Písma svatého, jak tvrdil, “je sám Bůh”, a proto má Písmo také něco z moci a věčnosti svého Původce. “Všichni — král, císař, úředník i správce, … jsou povinni poslouchat … svaté Boží slovo.” “Nechoďme oklikami, řiďme se Božím slovem. Nechoďme ve stopách … našich předků, nedělejme to, co dělali, ale to, co měli dělat.” (Hugh Latimer, První kázání před králem Eduardem VI.) VDV 167.2
Dalšími anglickými reformátory byli například Barnes a Frith, Tyndalovi dobří přátelé; po nich přišli Ridleyové a Cranmer. Byli to lidé vzdělaní a pro svou zbožnost i v katolických kruzích namnoze velice vážení. Postavili se proti papežství, protože poznali bludy “svaté stolice”, a jelikož znali tajemství “Babylónu”, mělo jejich svědectví o to větší sílu. VDV 167.3
“Nyní vám položím trochu zvláštní otázku,” řekl Latimer: “Kdo je nejpilnějším biskupem a prelátem v celé Anglii? … Vidím, že napjatě očekáváte, že uvedu jeho jméno… Řeknu vám to, je to ďábel… Nikdy neopouští svoji diecézi. Zavolejte ho kdykoli, vždycky je doma. Je stále u svého pluhu… Nikdy ho nepřistihnete při zahálce. O tom vás mohu ujistit… Tam, kde se zabydlí ďábel, mizí knihy a objevují se svíčky, mizí Bible a objevují se růžence, tam mizí světlo evangelia a nahrazuje ho světlo svíček, a to i v poledne. Tam se ztrácí Kristův kříž a objevuje se prodej odpustků, přestává odívání nahých, sycení chudých a pomoc bezmocným, a nastává uctívání rytin a obrazů, zdobení dřeva a kamene, vyzdvihují se výmysly člověka a jeho zákony, a odmítají se Boží přikázání a nejsvětější Boží slovo… Kéž by naši preláti stejně přičinlivě zasévali semeno dobrého učení, jako je satan pilný v zasévání koukolu a plevele!” (Hugh Latimer, Kázání) VDV 167.4
Tito reformátoři vyznávali velkou zásadu — stejnou zásadu, jakou uznávali valdenští, Viklef, Jan Hus, Luther, Zwingli a jejich spolupracovníci —, že Písmo svaté je neomylným měřítkem víry a života. Odmítali domnělé právo papežů, sněmů, církevních otců a králů ovládat svědomí lidí ve věcech víry. Naproti tomu uznávali svrchovanou autoritu Bible — a všechno učení a všechny názory posuzovali jejím učením. Víra v Boha a jeho slovo — to jim bylo oporou, když obětovali své životy na hranicích. Když vzplála hranice, jež měla umlčet Latimera, obrátil se reformátor na svého spolutrpícího druha se slovy: “Buď dobré mysli, ještě dnes zažehneme v Anglii z Boží milosti svíci a ta, doufám, nikdy nedohoří.” (Dílo Hugha Latimera, díl 1, str. XIII) VDV 167.5