O sto let později, v době velké duchovní temnoty, se na scéně objevují další reformátoři — Whitefield a bratři Wesleyové. Působení státní církve přispělo k hlubokému náboženskému úpadku, který neměl daleko k pohanství. Duchovní s oblibou studovali přirozené náboženství, které tvořilo hlavní část jejich teologie; lidem z vyšších vrstev byla zbožnost pro smích — cítili se být povzneseni nad tím, co nazývali náboženským fanatismem. Nevzdělané nižší vrstvy propadaly neřestem a církev neměla dostatek odvahy ani víry, aby se pustila do boje za ztracenou věc pravdy. VDV 170.3
Téměř úplně se zapomnělo na důležité učení o ospravedlnění z víry, kterému tak srozumitelně učil Luther. Místo toho se prosadila římská zásada spoléhat na to, že spasení lze získat dobrými skutky. Když pak Whitefield a Wesleyové coby příslušníci státní církve upřímně hledali Boží přízeň, dostalo se jim poučení, že ji získají ctnostným životem a plněním náboženských předpisů. VDV 170.4
Když Charles Wesley jednou onemocněl a cítil, že se blíží jeho smrt, ptali se ho, z čeho odvozuje naději na věčný život. Jeho odpověď zněla: “Snažím se co nejlépe sloužit Bohu.” Přítel, který mu otázku položil, nebyl s jeho odpovědí očividně vůbec spokojený. Wesley uvažoval: “Jakže! Moje snaha není dostatečným důvodem k naději? Chce mi snad upřít moje úsilí? Vždyť na nic jiného spoléhat nemohu.” (John Whitehead, Život kazatele Charlese Wesleyho, str. 102) Tak velké bylo temno, které zahalilo církev a zastřelo učení o smíření, oloupilo Krista o jeho slávu a odvrátilo pozornost lidí od jejich jediné naděje na spasení — od krve ukřižovaného Vykupitele. VDV 170.5
Wesley a jeho přátelé dospěli k poznání, že pravé náboženství vychází ze srdce a že Božímu zákonu podléhají myšlenky, právě tak jako slova a činy. Byli přesvědčeni, že stejně jako bezúhonné chování je nutná svatost srdce, a proto začali žít opravdu novým životem. Opravdově a s modlitbou se snažili potlačit přirozené zlé sklony lidského srdce; žili nesobeckým, obětavým životem, v lásce a pokoře. Přísně dodržovali všechno, o čem se domnívali, že by mohlo přispět k dosažení toho, po čem toužili nejvíce — totiž svatosti, která jim zaručí přízeň u Boha. K vytčenému cíli však nedospěli. Marná byla jejich snaha vymanit se z područí hříchu nebo zlomit jeho moc. Bojovali stejně jako kdysi Luther v klášterní cele v Erfurtu. Trápila je stejná otázka: “Což může člověk být před Bohem spravedlivý?” Jób 9,2. VDV 171.1
“Oheň Boží pravdy”, který téměř vyhasl na protestantském oltáři, měl být znovu zapálen ohněm “staré pochodně”, kterou po staletí udržovali čeští křesťané — jednotou bratrskou. Po reformaci katolická církev v Čechách protestantismus potlačila a všichni, kdo se nechtěli vzdát pravdy, museli uprchnout. Někteří vyhnanci našli útočiště v Sasku a zde si také udrželi starou víru — potomci těchto křesťanů pak přinesli “světlo” Wesleymu a jeho přátelům. VDV 171.2
John a Charles Wesleyové byli po svém vysvěcení ke kněžství vysláni na misijní cestu do Ameriky. Stejnou lodí cestovala také skupina moravských bratří. Plavbu provázely silné bouře a John Wesley tváří v tvář smrti poznal, že nemá jistotu smíření s Bohem. Z jednání Moravanů naopak vycítil klid a důvěru, kterou on neznal. VDV 171.3
Později napsal: “Už předtím jsem si všiml, jak vážně a opravdově jednají; je v tom hluboká pokora. Ostatním cestujícím sloužili tak, jak by to nedokázal žádný Angličan. Za své služby nepožadovali odměnu — a ani by ji nepřijali. Tvrdili, že je to užitečné pro jejich pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro ně vykonal mnohem více. Každý den měli příležitost projevit tichost, kterou nedokázala překonat žádná urážka. Když je ostatní odstrkovali nebo ponižovali, vstali a odešli, ale nestěžovali si. Při jiné příležitosti se ukázalo, že jsou oproštěni od strachu, právě tak jako od pýchy, hněvu a pomstychtivosti. Při zpěvu žalmu na počátku jejich bohoslužby se rozbouřilo moře, hlavní plachta se roztrhla na kusy, voda zaplavila loď a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina. Angličané začali strachy křičet, Moravané však zpívali klidně dál. Ptal jsem se později jednoho z nich: ‘Neměl jste strach?’ Odpověděl: ‘Díky Bohu, nikoli.’ Nedalo mi to a ptal jsem se ještě dál: ‘A vaše ženy a děti?’ Odpověděl klidně: ‘Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.’” (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10) VDV 171.4
Když se dostal do města Savannah, žil Wesley nějaký čas s Moravany a jejich křesťanský život na něj hluboce zapůsobil. O jejich bohoslužbě, která se tolik lišila od bezduchého formalismu anglikánské církve, napsal: “Když jsem viděl tu zvláštní prostotu a velebnost, téměř jsem zapomněl na to, že už uplynulo sedmnáct staletí, a představil jsem si, že jsem v jednom z oněch shromáždění bez obřadů a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce stanů, nebo rybář Petr, ve kterých se však projevoval Boží Duch a moc.” (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 11.12) VDV 172.1
Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bratrské dospěl k hlubšímu pochopení biblické víry: poznal, že chce-li být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale musí plně důvěřovat “Božímu Beránku, který snímá hříchy světa”. Na shromáždění jednoty bratrské v Londýně četli Lutherův článek o změně, kterou Duch Boží působí v srdci věřícího. Wesley to celé vyslechl a v jeho srdci se probudila víra. Popsal to slovy: “Pocítil jsem v srdci zvláštní teplo. Cítil jsem, že věřím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spasení. Získal jsem jistotu, že Kristus sňal mé hříchy a vysvobodil mě od zákona hříchu a smrti.” (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 52) VDV 172.2
Po dlouhá léta únavného a bezútěšného snažení — po léta přísného odříkání, pokání a pokořování — sledoval Wesley vytrvale svůj cíl: nalézt Boha. Nyní ho našel a poznal, že milost, kterou si chtěl zasloužit modlitbami a posty, almužnami či odříkáním, je dar, “který si nelze koupit ani zasloužit”. VDV 172.3