Když se po Evropě rozšířily zprávy o zemi, kde každý může užívat plodů své práce a žít podle hlasu svého svědomí, vydaly se k břehům Nového světa tisíce lidí. Počet osad rychle narůstal. “Stát Massachusetts vydal zvláštní zákon, který umožňoval volný vstup a pomoc z veřejných prostředků křesťanům jakékoli národnosti, ‘kteří utíkali za Atlantický oceán před válkami, hladem nebo před útlakem perzekutorů’. Tak se uprchlíci a utlačovaní stali podle ustanovení zákona hosty státu.” (Martyn, díl 5, str. 417) Během dvaceti let od prvního přistání v Plymouthu se v Nové Anglii usadily tisíce “poutníků”. VDV 196.6
Pro dosažení cíle, po kterém toužili, “se spokojili s tím, že uhájili holou existenci skromným životem v pilné práci. Nepožadovali od půdy nic víc než úrodu úměrnou vynaložené práci. Neutěšovali se klamnými představami o zářivé budoucnosti… Byli spokojeni s pozvolným, ale trvalým pokrokem svého společenského řádu. Trpělivě snášeli útrapy a odříkání života v divočině, svými slzami a svým potem zavlažovali strom svobody, až hluboko zakořenil.” VDV 198.1
Bibli pokládali za základ víry, zdroj moudrosti a chartu svobody. Jejím zásadám pilně učili v rodinách, ve školách a v kostelech. Důsledky se projevily v dobrém hospodaření, moudrosti, poctivosti a střídmosti. Člověk mohl v osadě puritánů žít léta, “aniž spatřil opilce, uslyšel proklínání nebo potkal žebráka” (Bancroft, část 1, kap. 19, odst. 25). Prokázalo se, že zásady Bible jsou nejjistější zárukou národní velikosti. Slabé a izolované osady vyrostly v konfederaci silných států a svět s údivem sledoval “církev bez papeže a stát bez krále”, jak žije v pokoji a prosperitě. VDV 198.2
Břehy Ameriky však také lákaly stále větší počet přistěhovalců, kteří sem přicházeli ze zcela jiných důvodů, než jaké sem přivedly první “poutníky”. Ačkoli jejich prostá víra a čistota měly velkou, přetvářející sílu, jejich vliv se nyní stále zmenšoval, úměrně stoupajícímu počtu obyvatel, kteří hledali jen hmotné výhody. VDV 198.3
Zásada, přijatá prvními osadníky, že jen členové církve mohou volit nebo být voleni do státní správy, vedla k hrozným koncům. První osadníci ji původně přijali proto, aby uchovali čistotu státu, v důsledku však přivodila rozklad církve. Protože členství v církvi bylo podmínkou účasti při volbách i podmínkou k získání úřadu, připojili se k církvi mnozí, kteří sledovali pouze své osobní zájmy, aniž by prožili skutečnou změnu srdce. Díky přílivu neobrácených lidí docházelo ovšem v církvích k výrazným změnám; dokonce i kazateli se stávali lidé, kteří nejen učili bludy, ale ani neznali přetvářející moc Ducha svatého. Tím se znovu potvrdilo, co se už tolikrát projevilo v dějinách církve od doby Konstantina až do dnešních dnů — totiž jak neblahé následky přináší každý pokus budovat církev pomocí státu, snaha prosadit světskou mocí evangelium Ježíše Krista, který prohlásil: “Moje království není z tohoto světa.” Jan 18,36. Jakékoli spojení církve se státem, byť jen nepatrné, nepřibližuje svět církvi, i když se to tak může jevit, ale ve skutečnosti vždy přibližuje církev světu. VDV 198.4
Další generace téměř úplně zapomněla na významnou zásadu hlásanou Robinsonem a Rogerem Williamsem — že poznání pravdy postupně roste a že věřící mají ochotně přijímat všechno světlo, které vyzařuje z Božího slova. Protestantské církve v Americe — právě tak jako v Evropě —, které přijaly požehnání reformace, nepokračovaly v započaté cestě. Ačkoli čas od času se na scéně objevili lidé, kteří se zasloužili o odhalení starých bludů, většina lidí se — jako Židé v době Pána Ježíše nebo jako zastánci papežství v době Luthera — spokojila s tím, že věřila tomu, čemu věřili jejich otcové, a žila tak, jak žili oni. Proto náboženství znovu upadlo do formalismu, bylo v něm plno bludů a pověr, které by církev musela odmítnout, kdyby se i nadále držela Božího slova. Duch “reformace” se postupně vytrácel, až vznikla téměř tak velká potřeba reformace v protestantských církvích, jaká byla v římskokatolické církvi v době Lutherově. Projevovalo se v nich právě tolik světskosti a duchovní otupělosti, ale i stejný obdiv k lidským názorům a nahrazování zásad Božího slova lidskými výmysly. VDV 198.5
Velké rozšíření Bible a jejího poselství na počátku devatenáctého století nepřineslo odpovídající pokrok v poznání zjevené pravdy a prakticky prožívaného náboženství. Satan už nemohl skrývat před lidmi Boží slovo, jak to dělal v dřívějších dobách, protože k Bibli měli přístup všichni. Své záměry proto realizoval tím, že mnohé vedl ke znevažování biblického poselství. Tak lidé přestali studovat Písmo a dále přijímali nesprávné výklady a učení, které nevycházejí z Bible. VDV 199.1
Když satan poznal, že se mu nedaří potlačit pravdu pronásledováním, použil znovu metodu kompromisů, která již v minulosti vedla k velkému odpadnutí a vzniku římské církve. Vedl křesťany, aby se spojili, tentokrát nikoli s pohany, ale s lidmi, kteří se lpěním na světských věcech projevovali jako skuteční modláři, stejně jako kdysi ctitelé soch. Výsledek tohoto spojení nebyl o nic méně zhoubný než výsledek obdobného spojení v dobách minulých. Pod rouškou náboženství vzkvétala pýcha a výstřednosti a církve zachvátil rozklad. Satan dále převracel učení Bible. Nejrůznější tradice, které ničí milióny lidí, zapouštěly hluboké kořeny. Církev podporovala a hájila tradice, místo aby usilovala “o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu”. Tak odložila zásady, pro které tolik vykonali a vytrpěli reformátoři. VDV 199.2