Satan se tímto způsobem snažil ničit Boží dílo. Adventní hnutí vyburcovalo mnoho lidí a přivedlo k obrácení tisíce hříšníků. Věrní lidé hlásali poselství, i když Pán nepřišel tehdy, kdy jej očekávali. Vládce zla ztrácel poddané. Aby Boží dílo zdiskreditoval, snažil se některé věřící svést k extrémům. Jeho pomocníci pak využili každý omyl, každý chybný krok, každý nesprávný čin a přehnaně ho zvýraznili, aby lidem zošklivili adventisty i jejich víru. Satan mnohé svedl k tomu, že ústy sice vyznávali víru v druhý Ježíšův příchod, ve skutečnosti však právě on ovládal jejich srdce a těžil z toho, že se mu dařilo soustředit na tyto lidi pozornost jako na představitele všech věřících. VDV 260.3
Satan je “žalobce svých bratří” — svádí lidi k tomu, aby sledovali chyby a nedostatky Božího lidu, aby o nich hovořili a aby přehlíželi všechny jejich dobré činy. Satan vyvíjí aktivitu vždy, když Bůh usiluje o záchranu lidí. Když Boží synové předstupují před Pána, přichází s nimi i satan. Do každého probuzeneckého hnutí přivádí lidi neposvěceného srdce a nevyrovnané mysli; ti pak přijmou některé body pravdy a získají si místo mezi věřícími a satan může jejich prostřednictvím šířit učení, které oklame nerozvážné. Nikdo se nestane dobrým křesťanem tím, že se zdržuje ve společnosti Božího lidu, v Božím domě nebo dokonce u stolu Páně. Satan se často účastní i nejslavnostnějších příležitostí v podobě lidí, které může použít jako své vyslance. VDV 260.4
Vládce zla bojuje o každou píď území, na kterém Boží lid pokročí na své cestě k Božímu království. V celých dějinách křesťanské církve nenajdeme jedinou reformaci, která by se nepotýkala s vážnými překážkami. Tak tomu bylo i v době apoštola Pavla. Kdekoli založil sbor, našlo se v něm několik lidí, kteří zdánlivě přijali víru, vnášeli však do sboru bludné učení, které — kdyby je lidé přijali — by nakonec vytlačilo lásku k pravdě. Luthera velmi trápilo a znepokojovalo jednání fanatiků, kteří tvrdili, že Bůh mluví přímo jejich prostřednictvím, a své vlastní myšlenky a názory kladli nad učení Písma. Mnozí lidé, kterým scházela víra i zkušenost, si zato dostatečně zakládali sami na sobě, rádi poslouchali a vyprávěli něco nového, byli okouzleni tvrzeními nových učitelů. Přidali se k satanovým pomahačům, aby mařili to, co Luther na základě Božího pověření vybudoval. Bratři Wesleyové a další, kteří svým vlivem a vírou přinesli světu požehnání, na každém kroku naráželi na nástrahy satana, který vháněl přepjaté, nevyrovnané a neposvěcené lidi do nejrůznějších forem fanatismu. VDV 261.1
William Miller nepřál vlivům, které vedly k fanatismu. Prohlašoval, podobně jako Luther, že “každý duch” má být prověřen Božím slovem. “Satan dnes ovládá myšlení mnoha lidí. Jak poznáme, který duch je ovládá? Bible odpovídá: ‘Po jejich ovoci je poznáte…’ (Matouš 7,16), ‘neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa’ (1. Janův 4,1) a my je máme zkoušet. Duch, který nás nevede, abychom v tomto světě žili skromně, spravedlivě a zbožně, není Kristův Duch. Jsem stále víc a více přesvědčen o tom, že v těchto divokých hnutích má své prsty satan… Mnozí mezi námi předstírají úplné posvěcení, řídí se však lidskými tradicemi a zdá se, že vědí o pravdě právě tak málo jako jiní, kteří nic nepředstírají.” (Bliss, Paměti Williama Millera, str. 236.237) “Duch bludu nás odvádí od pravdy, ale Duch Boží nás uvádí do pravdy; přesto říkáte, že člověk může být v bludu, a přitom si myslet, že je v pravdě. Jak to řešit? Odpovídáme: Boží Duch a Boží slovo se shodují. Jestliže člověk posuzuje sám sebe Božím slovem a neshledá rozpor, může věřit, že má pravdu. Jestliže však zjistí, že duch, který ho vede, se plně neshoduje se smyslem Božího zákona nebo celého Božího slova, ať jedná velmi opatrně, aby neuvízl v satanově léčce.” (The Advent Herald and Signs of the Times Reporter, roč. 8, č. 23 z 15. ledna 1845) “Více důkazů o vnitřní zbožnosti spatřuji v slzách, které kanou z očí, ve zvlhlé tváři, ve slově proneseném tlumeným hlasem, než v celém hluku, který zní v křesťanstvu.” (Bliss, str. 282) VDV 261.2
V době reformace připisovali nepřátelé reformace vinu za všechny projevy fanatismu lidem, kteří proti fanatismu nejvíce bojovali. Podobně jednali odpůrci adventního hnutí. Nespokojili se jen s šířením zkreslených a nadsazených informací o bludech extrémistů a fanatiků, ale rozšiřovali také pomluvy, které se ani v nejmenším nezakládaly na pravdě. Tito lidé byli vedeni předsudky a nenávistí. Zvěst o blízkém příchodu Ježíše Krista je vyrušila z jejich klidu. Obávali se, že by to mohla být pravda. Doufali však, že tomu tak není, a to byla příčina jejich nepřátelského postoje vůči adventistům a jejich víře. VDV 261.3
Skutečnost, že mezi adventisty proniklo několik fanatiků, je právě tak málo důvodem k tvrzení, že toto hnutí není od Boha, jako nebyla přítomnost fanatiků a podvodníků v církvi v době apoštola Pavla nebo Luthera důkazem, že jejich dílo je odsouzeníhodné. Stačí, aby se Boží lid probudil ze spánku, začal činit pokání a usiloval o obnovu; stačí, aby začal studovat Boží slovo a poznal tak pravdu, která je v Ježíši Kristu, a plně se odevzdal Bohu. Pak se okamžitě ukáže, že také satan je stále aktivní a je stále na stráži. Svou moc dá potom najevo všemožným klamem a přivolá si na pomoc všechny padlé anděly. VDV 262.1
Zdrojem fanatismu a rozkolu nebylo poselství o druhém příchodu Ježíše Krista. K těmto projevům došlo v létě 1844, kdy adventisté znejistěli a zapochybovali, zda zastávají správné stanovisko. Hlásání poselství prvního anděla a “půlnočního volání” vedlo přímo k potlačení fanatismu a rozbrojů. Lidé, kteří se zapojili do tohoto hnutí, byli jednotní, jejich srdce naplňovala vzájemná láska a láska ke Kristu, jehož příchod očekávali. Tato jediná víra, tato blahoslavená naděje jim pomohla vymanit se z dosahu všech lidských vlivů a chránila je před satanovými útoky. VDV 262.2