Otázka svatyně se stala klíčem k vysvětlení zklamání z roku 1844. Otevřela celou soustavu vzájemně spojených pravd, které ukazují, že velké adventní hnutí vedl Bůh, a dále odhalují, jaké je dnes postavení a úkol Božího lidu. Podobně jako se Ježíšovi učedníci v těžkých chvílích zármutku a zklamání “zaradovali, když spatřili Pána,” (Jan 20,20) tak se nyní zaradovali věřící, kteří očekávali Kristův druhý příchod. Čekali, že přijde ve své slávě, aby odměnil své služebníky. Když však jejich naděje pohasla, ztratili Pána Ježíše z očí a jako Marie u hrobu volali: “Vzali Pána…, a nevíme, kam ho položili.” Jan 20,2. Nyní jej viděli ve svatyni svatých jako svého milosrdného Velekněze, který brzy přijde jako jejich král a vysvoboditel. Světlo nebeské svatyně jim osvětlilo minulost, přítomnost i budoucnost. Pochopili, že je vedla neomylná Boží prozřetelnost. Stejně jako první učedníci nepochopili obsah poselství, které hlásali, to však nemění nic na tom, že toto poselství bylo v každém ohledu správné. Hlásáním poselství plnili Boží záměr a jejich práce nebyla před Pánem marná. Znovuzrozeni “k živé naději”, radovali se “nevýslovnou a vznešenou radostí”. 1. Petrův 1,3.8. VDV 278.1
Jak proroctví knihy Daniel: “Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech bude očištěna svatyně”, tak i poselství prvního anděla: “Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu,” (Zjevení 14,7) odkazuje na službu Ježíše Krista ve svatyni svatých, na vyšetřující soud, nikoli na jeho příchod, při kterém má vysvobodit svůj lid a odstranit bezbožné. Omyl nebyl ve výpočtu prorockých lhůt, ale ve stanovení události, ke které mělo dojít po uplynutí 2 300 prorockých dnů. Tento omyl způsobil, že věřící prožili zklamání, přestože se splnilo všechno, co proroctví předpovědělo a co mohli podle Písma očekávat. Právě v době, kdy oplakávali konec svých nadějí, došlo k události, kterou poselství předpovídalo a k níž muselo dojít, dříve než bude Pán moci přijít, aby odměnil své služebníky. VDV 278.2