V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup se prohlásil za hlavu celé církve. Pohanství ustoupilo a bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě “svou sílu i trůn i velikou moc”. Zjevení 13,2. (viz Dodatek č. 6.) Pak začalo období papežského útlaku trvající 1 260 let, jak to předpověděla proroctví knihy Daniel a Zjevení (Daniel 7,25; Zjevení 13,5-7). Křesťané se museli rozhodnout: buď se vzdají své čistoty a přijmou zpohanštělé obřady a bohoslužbu, anebo je čeká doživotní žalář, smrt na mučidlech, na hranici nebo na popravišti pod katovou sekerou. Začala se plnit Ježíšova slova: “Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.” Lukáš 21,16.17. Znovu začalo pronásledování věrných, které bylo ještě zběsilejší než ta předchozí. Svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších. Prorok to předpověděl slovy: “Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.” Zjevení 12,6. VDV 39.3
Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. Tato temnota houstla s postupující rozpínavostí církve. Z Krista — jako “pravého základu” — byla víra přenesena na římského papeže. Místo aby lidé věřili v Božího Syna a očekávali od něho odpuštění hříchů a věčnou záchranu, vzhlíželi k papeži, ke kněžím a prelátům, kterým papež udělil určitou moc. Církev učila, že papež je pro člověka pozemský prostředník, a člověk se tedy k Bohu může přiblížit pouze jeho prostřednictvím; papež také stojí na Božím místě, a lidé jej proto musí bezpodmínečně poslouchat. Neuposlechnutí jeho požadavků bylo dostatečným důvodem, aby na přestupníky byly uvaleny nejpřísnější tělesné i duchovní tresty. Tak byla pozornost lidí odvrácena od Boha k omylným, bloudícím a krutým lidem, a ještě hůře, k samému knížeti temnoty, který skrze ně projevoval svou moc. Hřích se zahalil do roucha svatosti. Kdykoli je Písmo zatlačeno do pozadí a člověk začne považovat sebe za nejvyšší autoritu, můžeme očekávat jen podvod, klam a nepravost. S vyvyšováním lidských nařízení a tradic přichází úpadek, který se projevuje vždy, když lidé opomíjejí Boží zákon. VDV 39.4
Pro Kristovu církev nastalo velmi nebezpečné období. Skutečně věrných následovníků Pána Ježíše zůstalo málo. I když tu vždycky byli svědkové pravdy, v určitých dobách se zdálo, že bludy a pověry naprosto zvítězí a že pravé náboženství ze světa zmizí. Evangelium upadalo do zapomnění, ale náboženských obřadů přibývalo a lidé byli zatěžováni břemenem přísných požadavků. VDV 40.1
Představitelé církve lidem vštěpovali nejen to, aby vzhlíželi k papeži jako ke svému zástupci před Bohem, ale také aby věřili, že se mohou očistit od hříchu svými vlastními zásluhami. Daleké pouti, kající skutky, uctívání ostatků, budování kostelů, kaplí a oltářů, placení velkých příspěvků církvi — tyto a spoustu dalších podobných úkolů ukládali lidem a tvrdili, že tak usmíří Boží hněv a získají Boží přízeň — jako by Bůh byl jako člověk, zlobil se pro malichernost a dal se usmířit dary nebo kajícími skutky. VDV 40.2
I když vládla neřest, a to i mezi představiteli římské církve, zdálo se, že vliv církve stále roste. Koncem osmého století začali zastánci papežství tvrdit, že v prvních staletích měli římští biskupové stejnou duchovní moc, jakou mají nyní. Toto tvrzení potřebovali ovšem ještě doložit nějakým autoritativním dokladem. K tomu je navedl “otec lži”. Mniši vyhotovili padělky starých spisů. Najednou se objevila usnesení dávných koncilů, která do té doby nikdo nikdy neviděl, a dokládala, že svrchovaná moc papeže trvá již od nejranějších dob. Církev, která odmítla pravdu, tyto podvrhy ochotně uznala (viz Dodatek č. 7). VDV 40.3
Malá skupina věrných, kteří “stavěli na pravém základu” (1. Korintským 3,10.11), byla zmatena, když sledovala, jak smetí falešného učení maří Boží dílo. Někteří z nich — podobně jako stavitelé jeruzalémských hradeb za dnů Nehemiáše — říkali: “Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět.” Nehemjáš 4,4. Unaveni dlouhým bojem proti perzekuci, podvodům, zlu a všem ostatním překážkám, které mohl vymyslet jen satan, aby mařil jejich dílo, ztratili někteří z věrných stavitelů odvahu. Aby měli pokoj a zajistili své majetky i životy, odvrátili se od pravého základu. Jiní se však pronásledování nezalekli a nebojácně prohlašovali: “Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň.” Nehemjáš 4,8. Pokračovali v díle s mečem po boku (Efezským 6,17). VDV 40.4
Stejná nenávist a odpor vůči pravdě naplňujíce Boží nepřátele v každé době a také od Božích služebníků se vyžaduje stejná bdělost a věrnost. Slova, která Ježíš Kristus řekl prvním učedníkům, platí i jeho následovníkům na konci času: “Co vám říkám, říkám všem: Bděte!” Marek 13,37. VDV 40.5
Zdálo se, že temnota houstne. Uctívání model se stalo zcela běžnou, rutinní záležitostí. Před obrazy byly rozsvěcovány svíčky, lidé se k nim modlili. Šířily se naprosto nesmyslné pověry a zvyky. Pověry ovládly mysl lidí do té míry, že zdánlivě úplně potlačily zdravý rozum. Také kněží a biskupové se oddávali zábavám, propadli smyslnosti a zkaženosti. Dalo se jen čekat, že lid, který od nich očekával vedení, upadne do nevědomosti a zkázy. VDV 40.6
Papežská domýšlivost postoupila o další krok, když v jedenáctém století papež Řehoř VII. vyhlásil dokonalost římské církve. V prohlášení, které vydal, tvrdil, že církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí, jak to údajně slibuje Písmo. Písmo však nic takového netvrdí. Pyšný papež si zároveň osoboval právo sesazovat panovníky a prohlásil, že jeho rozhodnutí nemůže nikdo změnit, on však má právo zvrátit rozhodnutí všech (viz Dodatek č. 8). VDV 41.1
Příkladnou ukázkou tyranské povahy tohoto obhájce neomylnosti je jeho jednání s německým císařem Jindřichem IV. Protože se opovážil nerespektovat autoritu Říma, papež prohlásil, že jej vylučuje z církve a sesazuje z trůnu. Jindřich se obával pohrůžek, že bude opuštěn svými knížaty, která papežův vyslanec podněcoval ke vzpouře, a považoval proto za nezbytné se s Římem usmířit. V doprovodu své manželky a jednoho věrného sluhy překročil uprostřed zimy Alpy, aby se před papežem pokořil. Když dorazil k zámku, kde se Řehoř usídlil, uvedli ho bez jeho průvodců do vnějšího nádvoří a tam ho v kruté zimě, s nepokrytou hlavou, bosýma nohama a v chatrných šatech nechali čekat, až papež svolí, že před něj smí předstoupit. Teprve po třech dnech, které Jindřich strávil v postu a u zpovědi, se papež rozhodl, že mu odpustí. Podmínil to ovšem tím, že císař vyčká, dokud mu papež nedovolí převzít vladařské žezlo. Povzbuzený tímto vítězstvím, začal Řehoř prohlašovat, že je jeho povinností krotit pýchu králů. VDV 41.2
V jakém protikladu je pýcha tohoto velekněze s pokorou a laskavostí Pána Ježíše, který stojí u dveří lidského srdce a prosí, aby mohl vstoupit a přinést odpuštění a pokoj, a který učil své učedníky: “Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.” Matouš 20,27. VDV 41.3