Katolická církev, reprezentovaná postavou “pontifex maximus”, určuje, co je pravda, rozhoduje, v co se má věřit a osobuje si přitom nejen neomylnost, nýbrž nemožnost omylu! Tradice církve je prvním zdrojem pravdy. Proti reformátorské zásadě “sola scriptura” — pouze Písmo — postavil tridentský koncil (koncil v Tridentu 1545—1563) zásadu “Písmo svaté a apoštolská tradice”, k níž se počítá také tradice církve. V článcích tohoto koncilu čteme: “Uznávám apoštolskou a církevní tradici a ostatní obyčeje a články této církve.” “Rovněž uznávám Písmo svaté v tom smyslu, v němž je uznává svatá matka církev, jejíž věcí je posoudit pravý smysl a výklad Písma svatého; nikdy je nebudu chápat a vykládat jinak než podle jednomyslného pojetí otců.” VDV 459.1
Podle tohoto znění je církevní tradice vykladačem Písma svatého. Čemu se má věřit a jak se mají vykládat jednotlivé texty, o tom rozhoduje katolická církev. Osobní pojetí jednotlivých katolíků se má přizpůsobit tomuto rozhodnutí, i kdyby se vyznačovalo lepším poznáním. Při rozporu mezi Biblí a tradicí dává se podle stavu věcí vždy přednost tradici. VDV 459.2
Osobováním si práva rozhodovat co je pravda a co ne, se katolická církev absolutizovala. Tím už nestojí pod evangeliem, nýbrž vládne nad evangeliem a řídí je. Tím se ovšem katolická církev vzdálila základům evangelia a postavila se sama na místo pravdy. Všechna vyjádření ukazují, že katolická církev není ochotna vzdát se v otázkách pravdy svého domnělého nároku na výlučnost. VDV 459.3