Jako později další reformátoři, ani Viklef zpočátku netušil, kam ho toto dílo dovede. Ačkoli se nepostavil proti Římu svévolně, oddanost pravdě ho nutně musela dovést ke střetu s klamem. Čím jasněji poznával bludy papežství, tím usilovněji a opravdověji hlásal biblickou pravdu. Poznal, že Řím zaměnil Boží slovo za lidské tradice. Neohroženě vystoupil proti kněžím a obvinil je, že zavrhli Písmo. Požadoval, aby byla Bible vrácena lidu a aby byla v církvi obnovena její autorita. Byl to schopný učitel a výřečný kazatel. Jeho každodenní život dokládal pravdu, kterou hlásal. Znalost Bible, síla důkazů, čistota života a jeho nezlomná odvaha a bezúhonnost mu získaly všeobecnou úctu a důvěru. Mnozí lidé nebyli spokojeni se svým dosavadním náboženstvím, zvláště když poznali, jaké neřády panují v římské církvi. S neskrývanou radostí přijímali pravdy, se kterými je Viklef seznamoval. Představitele církve to však přivádělo k zuřivosti, když zjistili, že reformátor získává větší vliv, než mají oni sami. VDV 57.3
Viklef důsledně odhaloval bludy a neohroženě napadal zlořády, které Řím schvaloval. V době, kdy působil jako králův kaplan, vyslovil svůj protest proti placení poplatku, který papež požadoval od anglického panovníka, a dokazoval, že papežova snaha vládnout nad světskými panovníky jde proti zdravému rozumu a odporuje biblickému zjevení. Papežovy požadavky vyvolaly velké znechucení, tím více však Viklefovo učení ovlivnilo představitele národa. Král spolu se šlechtou odmítli papežovy nároky na světskou moc a odmítli také zaplatit požadovaný poplatek. Tím byla papežské svrchovanosti v Anglii zasazena účinná rána. VDV 57.4
Dalším zlem, proti kterému reformátor vedl dlouhý a nesmiřitelný zápas, byly řády žebravých mnichů. Tito mniši zaplavili Anglii a ohrožovali rozvoj a blahobyt národa — jeho výchovu a mravnost, řemesla. Mniši, kteří trávili život zahálkou a žebráním, nejen odčerpávali hmotné prostředky národa, ale také způsobili, že si lidé přestali vážit užitečné práce. Mezi mládeží upadala mravnost. Pod vlivem mnichů mnozí mladí lidé vstupovali do klášterů a oddávali se mnišskému životu, a to nejen bez souhlasu rodičů, ale často i bez jejich vědomí nebo přes jejich zákaz. Jeden z otců katolické církve, který kladl požadavky mnišství nad povinnosti dětí vůči rodičům, prohlásil: “I kdyby tvůj otec ležel před tvými dveřmi, plakal a naříkal, i kdyby tvá matka ukazovala tělo, které tě zrodilo, a prsy, které tě živily, nesmíš se k nim sklonit, ale musíš kráčet vpřed přímou cestou ke Kristu.” Tato “hrůzná nelidskost”, o které Luther později prohlásil, že “připomíná spíše vlka a tyrana než křesťana a člověka”, zatvrzovala srdce dětí proti rodičům. (Barnas Sears, Život Lutherův, str. 70.69) Představitelé římské církve takto svými výmysly znehodnocovali Boží přikázání, podobně jako kdysi farizeové. Tak děti opouštěly své domovy, a rodiče přicházeli o své syny a dcery. VDV 58.1
Mniši svými řečmi lákali do svých řad i studenty univerzit. Mnozí z nich však tohoto kroku později litovali, protože poznali, že si tím zkazili život a rodičům navíc připravili chvíle zármutku. Jakmile se však jednou ocitli v poutech, nemohli znovu získat svobodu. Mnozí rodiče odmítali poslat své syny na univerzity, protože se obávali vlivu mnichů. Počet studentů ve velkých střediscích vzdělanosti citelně poklesl. Školy upadaly a rozmáhala se nevzdělanost. VDV 58.2
Papež udělil mnichům právo zpovídat a udělovat rozhřešení. To se stalo zdrojem velkého zla. Ziskuchtiví mniši ochotně udělovali rozhřešení, takže je vyhledávali zločinci všeho druhu. To mělo za následek další růst zločinnosti a neřesti. Nemocní a chudí lidé zůstali bez pomoci, protože dary, které mohly zmírnit jejich bídu, dostali mniši. Ti hrozbami vymáhali od lidí almužny a označovali za bezbožné všechny, kdo řádům odmítali dary dávat. Přestože mniši hlásali chudobu, jejich bohatství rostlo, jejich nádherné budovy a plné stoly jen zvýrazňovaly postupující úpadek národa. Sami trávili život v přepychu a radovánkách a k lidem posílali nevzdělance, kteří uměli vyprávět jen pohádky, legendy a zábavné historky, aby lid bavili a ještě více ohlupovali. Mniši tak ovládali pověrčivé lidi a přesvědčovali je, že k tomu, aby si zajistili místo v nebi, stačí, budou-li uznávat svrchovanost papeže, uctívat svaté a dávat dary mnichům. VDV 58.3
Vzdělaní a zbožní muži se marně snažili zjednat nápravu mnišských řádů. Viklef, který měl větší rozhled, zasáhl kořen zla, když prohlásil, že systém je nesprávný už v samotné své podstatě, a proto by mnišství mělo být zrušeno. Tím vzbudil zájem o danou otázku. Když pak mniši procházeli zemí a prodávali papežovy odpustky, vyjadřovali mnozí lidé pochybnost, zda je vůbec možné koupit si odpuštění za peníze — zda by je neměli hledat spíš u Boha než u papeže. Chamtivostí a takřka bezednou hrabivostí mnichů byli mnozí notně pobouřeni: “Římští mniši a kněží nás vyžírají jako rakovina. Bůh nás musí vysvobodit, jinak lid zahyne.” (D'Aubigné, sv. 17, kap. 7) Žebraví mniši chtěli zakrýt svou chamtivost, a proto tvrdili, že se řídí příkladem Spasitele — podle nich Ježíš a jeho učedníci prý také žili z milodarů. Tím ovšem nakonec uškodili sami sobě, protože mnozí právě proto sáhli po Bibli, aby si to ověřili. To si ale Řím přál ze všeho nejméně; Zdroj pravdy, na který se nyní lidé zaměřili, jim chtěl utajit. VDV 59.1
Viklef začal zveřejňovat svá pojednání proti mnichům. Nedělal to proto, aby s nimi vedl spor — chtěl pouze obrátit pozornost lidí k učení Bible a k jejímu Původci. Tvrdil, že papež nemá o nic větší pravomoc odpouštět hříchy nebo vylučovat z církve než prostý kněz, a že nikdo nemůže být vyloučen z církve, jestliže předtím na sebe nepřivolal Boží zatracení. Účinněji už nemohl ničit hrůzný systém duchovní a pozemské nadvlády, kterou papež budoval a pomocí níž ovládal duše a těla miliónů svých poddaných. VDV 59.2