Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zrady kněží a podlosti císaře. Považovali ho za věrného učitele pravdy, a koncil, který Husa odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení vzbuzovalo nyní více pozornosti než kdykoli předtím. Přestože na základě papežského výnosu měly být Viklefovy spisy spáleny, podařilo se je zčásti zachránit. Lidé je nyní vytahovali z úkrytů a zkoumali je spolu s Biblí nebo alespoň s těmi částmi Bible, které se jim podařilo získat. Mnozí se tak obrátili na reformovanou víru. VDV 80.10
Husovi vrazi však nepřihlíželi postupu Husova učení se založenýma rukama. Papež a císař spojili své síly s cílem zlikvidovat husitské hnutí. A tak Zikmundova vojska napadla Čechy. VDV 81.1
Husité se však postavili na odpor. Vedl je Jan Žižka, který sice již krátce po začátku války oslepl na obě oči, nicméně i přesto patřil mezi nejschopnější vojevůdce své doby. Husité dokázali čelit mnohonásobné přesile, protože věřili v Boží pomoc a byli přesvědčeni, že bojují za spravedlivou věc. Stále znovu shromažďoval císař nová vojska, aby rozdrtil husitské voje — vždy znovu však byl nucen ustupovat. Husité neznali strach ze smrti a nikdo se jim nemohl postavit. Když potom Žižka několik let po vypuknutí války zemřel, nastoupil na jeho místo Prokop, který si jako statečný a zdatný vojevůdce s Žižkou v ničem nezadal, a v jistém smyslu ho dokonce i předčil. VDV 81.2
Když se zpráva o smrti slepého vojevůdce donesla k uším nepřítele, považovali to za příznivý okamžik, kdy bude možné dobýt zpět vše, co dříve ztratili. Papež vyhlásil křižácké tažení proti husitům a do Čech vtrhlo obrovské vojsko. I to však utrpělo drtivou porážku. Poté bylo vyhlášeno nové křižácké tažení. Všechny země Evropy podléhající papeži musely dodat své vojáky, peníze i zbraně. Pod papežovým praporem se shromáždilo obrovské vojsko a všichni doufali, že husitští kacíři budou konečně vyhlazeni. V jistotě vítězství vstoupili křižáci do Čech. Národ se semkl, aby je zahnal. Dvě nepřátelská vojska se blížila k sobě, až byla mezi nimi pouze řeka. “Křižácká vojska byla mnohem silnější, ale místo aby vyrazila přes řeku a utkala se v boji s husity, za kterými tak daleko pochodovala, strnula a němě zírala na husitské bojovníky.” (Wylie, sv. 3, kap. 17) Pak náhle dolehla na vojáky tajemná hrůza. Aniž padla rána, obrovská vojenská síla se zhroutila, jako by ji rozprášila nějaká neviditelná moc. Husité pobili mnoho nepřátelských vojáků a začali pronásledovat uprchlíky. Do rukou vítězů padla velká kořist, takže válka, která měla Čechy zbídačit, je spíše obohatila. VDV 81.3
O několik let později — již za vlády nového papeže — byla uspořádána ještě jedna křížová výprava. I v tomto případě dodaly vojsko a válečné prostředky všechny evropské země podléhající papeži. Všem, kdo se zúčastní tohoto nebezpečného podniku, slíbil papež velkou odměnu. Každý bojovník dostal příslib úplného odpuštění i nejhorších zločinů; všichni, kdo ve válce padnou, pak měli obdržet bohatou odměnu v nebi. Ti, kdo přežijí, měli sklidit pocty a bohatství přímo na bitevním poli. Obrovské vojsko tak znovu vstoupilo na českou půdu. Husitští bojovníci před ním ustupovali, a tak lákali vetřelce, kteří pokládali své vítězství za jistou věc, dál a dál do vnitrozemí. Nakonec se Prokop se svým vojskem zastavil, obrátil se čelem k nepříteli a připravil se k bitvě. Křižáci nyní pochopili svůj omyl a očekávali ve svém táboře husitský útok. Když uslyšeli hluk blížícího se vojska, dříve než se husité vůbec objevili, padla na křižáky hrůza. Knížata, velitelé i prostí vojáci odhazovali zbraně a prchali na všechny strany. Marně se papežský legát, který tažení vedl, snažil znovu zorganizovat vystrašené a rozprchlé vojsko. Nakonec byl sám stržen proudem prchajících. Jeho armáda se rozutekla a vítězové znovu získali tučnou kořist. VDV 81.4
Obrovské vojsko — vyslané nejsilnějšími národy Evropy, vojsko statečných válečníků, vycvičených a vybavených k boji — tak podruhé uprchlo bez jediné rány před obránci malého a do té doby slabého národa. Byl to projev Boží moci. Vetřelce zachvátila nadpřirozená hrůza. Bůh, který porazil faraónova vojska u Rudého moře a obrátil na útěk madiánská vojska před Gedeónem a jeho třemi sty muži, který jedné noci přemohl vojska pyšné Asýrie, znovu zmařil moc utlačovatele. “Třást se budou strachem, strachem, jaký ještě nebyl. Kosti toho, kdo tě oblehl, Bůh rozmetá, zahanbíš je, protože je Bůh zavrhl.” Žalm 53,6. VDV 82.1
Představitelé papežství ztratili naději, že zvítězí silou, proto se nakonec uchýlili k diplomacii. Podařilo se jim dosáhnout kompromisu. Veřejně prohlašovali, že Čechům dávají svobodu svědomí, ve skutečnosti se však dopustili zrady a vydali Čechy pod římskou korouhev. Češi si jako podmínku usmíření s Římem kladli uznání čtyř požadavků: svobodné hlásání Božího slova, právo přijímat chléb i víno pro celou církev, používání mateřského jazyka při bohoslužbě a vyloučení duchovenstva ze všech světských úřadů a jeho podřízení pravomoci civilních soudů. Papežské úřady nakonec “daly svůj souhlas; tyto čtyři artikuly husitů přijímají, ovšem s tím, že právo jejich výkladu, tj. přesného určení jejich obsahu, náleží sněmu, čili jinými slovy papeži a císaři” (Wylie, sv. 3, kap. 18). To byl základ pro uzavření smlouvy. Řím tak lstí a podvodem dosáhl toho, co se mu nepodařilo získat na válečném poli; prosazením vlastního výkladu husitských artikulů i Bible samé mohl převrátit jejich smysl tak, aby se hodily jeho cílům. VDV 82.2
Značná část Čechů poznala, že byli připraveni o svou svobodu, a nemohli se smlouvou souhlasit. Vznikly spory, které vedly k bojům a krveprolití. Za těchto bojů padl ušlechtilý Prokop a Čechy ztratily svou svobodu. VDV 82.3
Zikmund, který zradil Husa a Jeronýma, se stal českým králem. Nedbal na své sliby, že bude zastávat práva Čechů, a začal hned zavádět a upevňovat v zemi papežskou nadvládu. Jeho podřízenost Římu mu však žádný velký zisk nepřinesla. Vždyť celá dvě desetiletí svého života se musel potýkat s nejrůznějšími nesnázemi a válečnými útrapami. Na válečném poli se mu však příliš nevedlo — dlouhé a neplodné války jenom vysávaly královskou pokladnu. Zemřel po roce vlády, své království zanechal na pokraji občanské války a svým potomkům odkázal zneuctěné jméno. VDV 82.4
Spory, boje a krveprolévání nebraly konce. Cizí vojska opět napadla Čechy a vnitřní rozkol dál rozvracel národ. Lidé, kteří zůstali věrni evangeliu, byli vystaveni krvavému pronásledování. VDV 83.1