Po návratu z Říma získal Luther na wittenberské univerzitě hodnost doktora teologie. Tehdy se mu naskytla nebývalá příležitost — možnost věnovat se studiu Písma, které tolik miloval. Slavnostně se zavázal, že bude celý svůj život pilně studovat a věrně kázat Boží slovo, a nikoli výroky a učení římské církve. Už nebyl pouhým mnichem nebo profesorem, ale pověřeným zvěstovatelem Bible. Byl povolán, aby jako pastýř sytil Boží lid, který hladoví a žízní po pravdě. S přesvědčením hlásal, že křesťané mají přijímat jen takové učení, které se zakládá na autoritě Písma svatého. Tato slova, v nichž je obsažena hlavní zásada reformace, otřásala samými základy papežské moci. VDV 88.1
Luther pochopil, jaké nebezpečí spočívá v tom, když se lidmi vymyšlené učení staví nad Boží slovo. Nebál se kritizovat nevěru učenců; útočil proti filozofii a teologii, které svým vlivem tak dlouho ovládaly lid. Odsuzoval takové učení nejen jako bezcenné, ale také jako zhoubné; usiloval o to, aby jeho posluchači spíše než na výmysly filozofů a teologů zaměřili svou pozornost na věčné pravdy, které hlásali proroci a apoštolové. VDV 88.2
Zástupům lidí, kteří ochotně naslouchali jeho slovům, přinášel úžasné poselství. Lidé předtím nikdy nic podobného neslyšeli. Radostná zvěst o Ježíšově lásce, ujištění o odpuštění a usmíření skrze Kristovu prolitou krev — to byla pro ně slova naděje a povzbuzení. Ve Wittenberku se rozzářilo “světlo”, jehož paprsky pronikly do všech koutů světa a jehož jas poroste až do konce času. VDV 88.3
“Světlo” a “tma” se však nemohou snést. Mezi pravdou a bludem je nepřekonatelný rozpor. Zachovávat a bránit jedno znamená napadat a vyvracet druhé. Sám Kristus prohlásil: “Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.” Matouš 10,34. Také Luther několik let po zahájení reformace řekl: “Bůh mě nevede, ale tlačí vpřed. Unáší mě. Nejsem svým pánem. Chtěl bych žít v klidu, jsem však vrhán do bouří a zvratů.” (D'Aubigné, sv. 5, kap. 2) To bylo krátce předtím, než se stal účastníkem velkého sporu. VDV 88.4
Římská církev začala obchodovat s Boží milostí. Stoly penězoměnců (viz Matouš 21,12) stály hned vedle oltářů a chrámovými prostorami se rozléhaly výkřiky prodávajících a kupujících. Aby byly zajištěny prostředky nutné na stavbu chrámu svatého Petra v Římě byly jménem papeže veřejně nabízeny ke koupi odpustky za hříchy. Za cenu takových zločinů měl být postaven chrám k Boží poctě, jeho úhelný kámen měl být položen za “mzdu nepravosti”. Nicméně právě prostředek, který si Řím vybral, aby se povznesl k dalšímu rozmachu, zasadil smrtelnou ránu jeho moci a velikosti. Vyprovokoval nejrozhodnější a nejobratnější odpůrce papežství a vedl k boji, který otřásl papežským trůnem s trojitou korunou. VDV 88.5
Tetzel, úředník pověřený prodejem odpustků v Německu, byl usvědčen z nejhorších zločinů proti společnosti a proti Božímu zákonu. Zaslouženému trestu však unikl a nechal se najmout, aby prosazoval zištné a bezohledné plány papeže. Docela bezostyšně odříkával největší lži a vyprávěl bajky, jimiž chtěl oklamat neinformované, důvěřivé a pověrčivé lidi. Kdyby ovšem lidé znali Boží slovo, nebylo by tak snadné je zmást. Církev však lidem bránila v přístupu k Bibli — nad tím si potřebovala udržet kontrolu, aby se mohlo zmnožit bohatství a moc ctižádostivých církevních představitelů (viz John C. L. Gieseler, Přehled církevních dějin, díl 4, odd. 1, odst. 5). VDV 88.6
Když Tetzel vcházel do města, šel před ním posel a oznamoval: “Milost Boží a svatý otec vcházejí do vašich bran.” (D'Aubigné, sv. 3, kap. 1) Lid vítal rouhavého podvodníka, jako by k nim sestoupil z nebe sám Bůh. Hanebný obchod se konal v kostele, kde Tetzel z kazatelny vychvaloval odpustky jako nejcennější Boží dar. Prohlašoval, že jeho potvrzenky o odpuštění mají moc odpustit i hříchy, které bude kupující chtít spáchat v budoucnosti, a to bez nutnosti činit pokání (D'Aubigné, sv. 3, kap. 1). Navíc tvrdil, že odpustky mají moc zachránit nejen živé, ale i mrtvé, a že v tom okamžiku, kdy peníze dopadnou na dno jeho pokladny, opustí duše, za niž bylo zaplaceno, očistec a dostane se do nebe (viz K. R. Hagenbach, Dějiny reformace, díl 1, str. 96). VDV 89.1
Když Šimon Kouzelník nabízel apoštolům peníze, aby mu prodali moc konat zázraky, Petr mu odpověděl: “Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslel sis, že se Boží dar dá získat za peníze.” Skutky 8,20. Tetzelovu nabídku ovšem ochotně přijímaly tisíce lidí. Do jeho pokladny proudilo zlato i stříbro. Spasení, které lze koupit za peníze, bylo možno získat snáze než spasení, které vyžaduje pokání, víru a vytrvalé úsilí odolávat hříchu a přemáhat ho (viz Dodatek č. 19). VDV 89.2
Proti učení o odpustcích se postavili učení a zbožní členové římské církve. Mnozí tomu, co se o odpustcích říkalo, nevěřili, protože to odporovalo zdravému rozumu i Božímu slovu. Proti tomuto hříšnému obchodu se však neodvážil protestovat žádný z prelátů. To mnohé lidi zneklidňovalo — kladli si otázku, zda Bůh nějakým způsobem svou církev neočistí. VDV 89.3
Luther, přestože byl stále horlivým přívržencem papežství, se zhrozil, když slyšel rouhavá slova prodavačů odpustků. Odpustky si koupilo také mnoho členů jeho sboru a brzy začali přicházet ke svému duchovnímu, zpovídali se mu z různých hříchů a očekávali rozhřešení ne proto, že svých hříchů litovali a chtěli se napravit, nýbrž proto, že si koupili odpustky. Luther odmítl dát jim rozhřešení a upozorňoval je, že bez pokání a nápravy života ve svých hříších zahynou. Bezradně se obrátili na Tetzela se stížností, že jejich zpovědník neuznává jeho potvrzenky o odpustcích. Někteří dokonce žádali, aby jim vrátil jejich peníze. To Tetzela přivedlo k nepříčetnosti — zuřil a klel, na náměstích dal zapálit ohně a prohlašoval, že “dostal od papeže příkaz upálit všechny kacíře, kteří se opováží postavit se proti jeho nejsvětějším odpustkům” (D'Aubigné, sv. 3, kap. 4). VDV 89.4
Nyní se Luther odvážně pustil do boje za pravdu. Začal lidi varovat z kazatelny. Vysvětloval jim, jak je hřích odporný a učil je, že člověk nemůže svými skutky zmírnit svou vinu nebo se vyhnout trestu. Pouze lítost před Bohem a víra v Ježíše Krista mohou hříšníka zachránit. Kristovu milost nelze koupit, je to nezasloužený dar. Luther lidem radil, aby nekupovali odpustky, ale aby ve víře vzhlíželi k ukřižovanému Vykupiteli. Vyprávěl jim svou vlastní bolestnou zkušenost — jak se pokořováním a kajícími skutky marně snažil zasloužit si spasení, a ujišťoval posluchače, že teprve tehdy, když se přestal zabývat sám sebou a začal věřit v Ježíše Krista, našel pokoj a radost. VDV 89.5