Když se po Wormsu rozkřiklo, že Luther předstoupí před sněm, vyvolalo to všeobecný rozruch. Aleander, papežský legát, kterému byl případ svěřen, soptil vzteky; bylo mu jasné, že případ skončí pro papeže pohromou. Zahajovat vyšetřování případu, v němž papež už vynesl rozsudek, znamenalo vlastně odmítnout papežovu svrchovanou autoritu. Navíc se obával, že výmluvné a pádné Lutherovy důkazy by mohly mnohá z knížat odvrátit od papeže. Proto u císaře Karla naléhavě protestoval proti Lutherovu příjezdu do Wormsu. Právě v té době byla uveřejněna papežská bula, která ohlašovala Lutherovu exkomunikaci z církve. To spolu s protestem papežského vyslance přimělo císaře, aby ustoupil. Napsal kurfiřtovi, že pokud Luther neodvolá, musí zůstat ve Wittenberku. VDV 101.1
Aleander se však s tímto vítězstvím nespokojil; vynaložil všechny své schopnosti a lstivost, aby byl Luther odsouzen. Vytrvale případem zaměstnával knížata, preláty a ostatní členy sněmu, obviňoval reformátora ze “svádění a vzpoury, bezbožnosti a rouhání”. Jeho úsilí a horlivost však dávala jasně tušit, jaký duch ho ovládá. “Více než horlivost a zbožnost ho žene nenávist a touha po pomstě”, soudilo se všeobecně. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 1) Většina členů sněmu byla nyní o poznání více nakloněna posuzovat Lutherův případ příznivě. VDV 101.2
Aleander však stále důrazněji císaři připomínal, že je jeho povinností provádět papežovy příkazy. Podle německých zákonů si to však žádalo souhlas knížat. Císař — přemožený nakonec legátovou neodbytností — ho vyzval, aby případ předložil sněmu. “Pro nuncia to byl slavný den. Sněm byl významný, případ ještě významnější. Aleander na něm bude zastupovat Řím, … matku a paní všech církví.” Měl obhájit Petrovu vládu před shromážděnými křesťanskými knížaty. “Měl dar výřečnosti a cítil, že na velikost události stačí. Prozřetelnost to zařídila tak, aby Řím byl zastupován nejschopnějším ze svých řečníků před nejvznešenějším soudem, ještě než bude sám odsouzen.” (Wylie, sv. 6, kap. 4) Lutherovi příznivci se báli toho, co by mohl způsobit Aleandrův projev. Saský kurfiřt se sněmování nezúčastnil, vyslal však na sněm několik svých rádců, kteří měli nunciovu řeč zaznamenat. VDV 101.3
Aleander nasadil všechny své schopnosti, své vzdělání i výřečnost. Na Lutherovu hlavu se “sypalo” jedno obvinění za druhým; Aleander ho označil za nepřítele církve a státu, živých i mrtvých, duchovenstva i světského stavu, členů rad i prostých křesťanů. “V Lutherových bludech je toho dost,” prohlásil, “aby to ospravedlnilo upálení sta tisíců kacířů.” VDV 101.4
V závěru se snažil představit vyznavače reformace jako lidi zavrženíhodné: “Kdo jsou všichni ti luteráni? Je to skupina drzých učitelů, zkažených kněží, zběhlých mnichů, prostomyslných právníků, zchudlých šlechticů a chudých lidí, které svedli a zmátli. Oč je převyšuje katolická strana v počtu členů, v síle a moci. Jednomyslné usnesení tohoto slavného shromáždění osvítí nevědomé, bude varovat nerozvážné, dopomůže k rozhodnutí kolísavým a dá sílu slabým.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 3) VDV 102.1
Takovým způsobem jsou zastánci pravdy napadáni v každé době. Proti všem, kdo se opovažují prosadit proti zavedeným bludům jasné učení Božího slova, jsou namířeny stále stejné argumenty. “Kdo jsou ti kazatelé nového učení?” volají obhájci populárního náboženství. “Jsou to nevzdělanci, příslušníci chudiny a je jich málo. Přesto tvrdí, že mají pravdu a že jsou vyvoleným Božím lidem. Jsou to oklamaní lidé, kteří nic neznají. Oč početnější a vlivnější je naše církev. Kolik velikých a učených mužů je mezi námi. Oč více moci je na naší straně!” To jsou argumenty, které ovlivňují svět. Nejsou však dnes o nic pravdivější, než byly v době Luthera. VDV 102.2
Reformace neskončila Lutherem, jak se mnozí domnívají. Bude pokračovat až do konce dějin tohoto světa. Luther měl vykonat velké dílo. Měl dalším lidem předat “světlo”, kterým ho Pán ozářil. Neobdržel však všechno světlo, které má být dáno světu — tak jako tenkrát, i dnes lidé objevují nové pravdy. VDV 102.3
Vyslancův projev zapůsobil na sněm hlubokým dojmem. Nevystoupil tam žádný Luther, aby jasnými a přesvědčivými pravdami Božího slova překonal zastánce papežství. Nikdo se ani nepokusil Luthera hájit. Projevila se všeobecná nálada — nejen odsoudit Luthera a jeho učení, ale pokud možno také vykořenit kacířství. Řím dobře využil této příležitosti k obhajobě své věci — nezapomněl na nic z toho, čím mohl sám sebe ospravedlnit. Toto zdánlivé vítězství však bylo předzvěstí porážky. Napříště bude zřetelněji vidět rozdíl mezi pravdou a bludem, jako by se střetly na bojišti v otevřené válce. Od toho dne už Řím nebude stát tak jistě jako dosud. VDV 102.4
Ačkoli většina členů sněmu by neváhala Luthera vydat, aby ho Řím potrestal, byli mezi nimi také mnozí, kteří zřetelně vnímali zkaženost církve a přáli si, aby tyto zlořády byly odstraněny — věděli totiž, že kvůli zkaženosti a hrabivosti církevní vrchnosti trpí především německý lid. Vyslanec vylíčil papežskou vládu v co nejpříznivějším světle. Pán nicméně zapůsobil na jednoho z členů sněmu, aby popsal následky papežské tyranie: saský vévoda Jiří s ohromující přesností vypočítal lži a zločiny papežství a jejich hrozné následky a v závěru své řeči prohlásil: VDV 102.5
“To jsou některé ze zlořádů, které volají proti Římu. Všechen stud šel stranou, jeho jediným cílem jsou … peníze, peníze, peníze …, takže kazatelé, kteří mají učit pravdě, nešíří nic jiného než lži, a jsou nejen trpěni, ale jsou za to odměňováni, protože čím více lžou, tím větší jsou jejich zisky. Právě z tohoto zkaženého pramene vytékají nakažené vody. Prostopášnost si podává ruku s lakotou… Běda, pohoršení způsobené duchovenstvem vrhá mnoho ubohých duší do věčného zatracení. Musí být provedena všeobecná náprava.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 4) VDV 102.6
Přiléhavější a pádnější odsouzení papežských zlořádů by nezaznělo ani z úst samotného Luthera. Skutečnost, že řečník patřil mezi rozhodné Lutherovy nepřátele, jen posílila účinek jeho slov. Kdyby se oči shromážděných otevřely, uviděli by ve svém středu Boží anděly, jak pomocí paprsků světla prozařují tmu bludu a otevírají mysli a srdce pro přijetí pravdy. Síla Boží pravdy a moudrosti ovládla i odpůrce reformace, a tak připravila cestu pro velký úkol, který bylo třeba zvládnout. Martin Luther u toho sice nebyl, ve shromáždění však zazněl hlas někoho ještě většího. VDV 103.1
Sněm okamžitě ustanovil výbor, který měl za úkol připravit seznam toho, čím papežství tak těžce utlačuje německý lid. Seznam obsahoval sto jednu položku a byl císaři předložen s žádostí, aby neprodleně přijal opatření pro nápravu těchto zlořádů. “Jakou ztrátu křesťanských duší,” stálo v žádosti, “jaké loupení a vydírání má na svědomí pohoršení, jímž je obklopena duchovní hlava křesťanstva. Je naší povinností zabránit zkáze a zneuctění našeho lidu. Z toho důvodu vás co nejpokorněji — avšak přitom co nejnaléhavěji — žádáme, abyste se postaral o všeobecnou nápravu a zajistil její uskutečnění.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 4) VDV 103.2
Nyní členové sněmu požadovali, aby se na sněm dostavil Luther. Přes Aleandrovy prosby, hrozby a protesty k tomu dal císař nakonec souhlas, a tak byl Luther pozván, aby předstoupil před sněm. S pozvánkou obdržel i ochranný list, který mu zajišťoval návrat na bezpečné místo. Pozvánku a ochranný list doručil do Wittenberku posel, který měl za úkol doprovodit Luthera do Wormsu. VDV 103.3
Lutherovi přátelé byli zděšeni — obávali se, že ani na ochranný list nebude brán zřetel. Proto Luthera prosili, aby se nevystavoval nebezpečí života. Luther jim odpověděl: “Papeženci nechtějí, abych přišel do Wormsu, chtějí pouze mé odsouzení a mou smrt. Na tom nezáleží. Modlete se ne za mne, ale za Boží slovo… Kristus mi dá svého Ducha, abych přemohl služebníky bludu. Pohrdám jimi celým svým životem. Zvítězím nad nimi svou smrtí. Budou se ve Wormsu snažit, aby mě přiměli odvolat; a já odvolám toto: Řekl jsem dříve, že papež je Kristovým zástupcem. Nyní prohlašuji, že je odpůrcem našeho Pána a satanovým apoštolem.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 6) VDV 103.4
Na nebezpečnou cestu se Luther nevydal sám. Kromě císařského posla ho doprovázeli také tři jeho nejvěrnější přátelé. Melanchthon by také rád šel s nimi; byl srdcem spojen s Lutherem a chtěl ho následovat — bude-li to třeba — i do vězení nebo na smrt. Luther však jeho prosbu odmítl. Kdyby zahynul, upřely by se naděje reformace na jeho mladého spolupracovníka. Když se loučili, Luther řekl: “Nevrátím-li se a pošlou-li mě moji nepřátelé na smrt, uč dále a stůj dále pevně v pravdě. Pracuj na mém místě… Budeš-li ty žít, nebude mít moje smrt nijak vážné následky.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 7) Studenti a wittenberští občané, kteří se shromáždili při Lutherově odjezdu, byli hluboce dojati. Zástupy lidí, jejichž srdcí se dotklo evangelium, se loučily s Lutherem se slzami v očích. VDV 103.5