Šalomounovy myšlenky, které sepsal v pozdějších letech svého života, zřetelně ukazují, že si čím dál jasněji uvědomoval, jak zkažený je jeho život, a ze všech sil se snažil varovat mladé lidi, aby se nedopustili stejných chyb, kvůli kterým promarnil své nejlepší nadání svěřené Bohem. Se smutkem a studem vyznává, že ve svém mládí, kdy měl v Bohu najít zdroj útěchy, života a síly, začal místo Boha uctívat modly. Jeho největší touhou nyní bylo ochránit druhé před hořkou zkušeností, kterou sám prožil. SU 30.6
S dojetím hovoří o výsadách, jež mají mladí lidé: “Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé.” Kazatel 11,9.10. SU 30.7
“Pamatuj na svého Stvořitele,
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny
a než se dostaví léta,
o kterých řekneš:
,Nemám v nich zalíbení.’” Kazatel 12,1. SU 31.1
Šalomounův život nám nabízí mnohá poučení. V období, kdy měl být jeho charakter pevný jako stoletý dub, podlehl pokušení. A když měl být nejsilnější, ukázalo se, že je nejslabší ze všech. Modlitba a obezřetnost jsou jediná účinná ochrana, kterou mají jak mladí, tak staří lidé k dispozici. V boji s vnitřním hříchem a vnějším pokušením selhal i moudrý a mocný Šalomoun. Na jeho životě vidíme, že člověk nikdy nemůže spoléhat na vlastní moudrost a čestnost, i kdyby jeho intelektuální schopnosti byly jakékoli a v minulosti oddaně sloužil Bohu. SU 31.2