“U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.” Matouš 13,22. PM 22.7
Semeno evangelia často zapadne mezi trní a plevel. Jestliže v lidském životě nenastane změna, jestliže se člověk nevzdá starých zvyků a způsobů hříšného života a nejsou-li ze srdce vypuzeny špatné vlastnosti, pak se pšeničné zrno udusí. Trní se rozroste a pšenici zahubí. PM 22.8
Boží milosti se může dařit jen v srdci, které je stále připraveno přijímat vzácná semena pravdy. Trní hříchu roste v jakékoli půdě. Nepotřebuje obdělávání ani ošetřování. Boží milost v srdci však musíme pečlivě pěstovat. Trní roste stále, a proto musíme půdu soustavně čistit. Není-li srdce neustále pod Boží vládou, nepůsobí-li Duch svatý trvale, aby čistil a zušlechťoval povahu, projeví se v životě znovu staré zvyky. Jestliže lidé vyznávají, že věří evangeliu, ale přitom nejsou evangeliem posvěceni, pak nemá jejich vyznání cenu. Jestliže nezvítězí nad hříchem, zvítězí hřích nad nimi. PM 22.9
Bodláčí, které jen vysekáme, ale nevytrhneme i s kořenem, poroste znovu a zachvátí celé srdce. PM 23.1
Kristus upozornil na věci člověku nebezpečné. Marek zaznamenal Kristovu zmínku o ustaranosti, svůdnosti bohatství a žádosti po jiných věcech. Lukáš jmenuje ustaranost, bohatství a smyslnost. To všechno dusí rostoucí semeno Božího slova. Člověk přestává čerpat sílu od Krista a duchovní život v srdci odumírá. PM 23.2
“Časné starosti.” Nikdo není uchráněn od pokušení propadnout časným starostem. Chudým působí velké starosti lopota, strádání a strach z nedostatku. Bohatí se zase obávají ztrát a o všechno úzkostlivě pečují. Mnozí následovníci Ježíše Krista zapomínají na jeho naučení z polních květin. Nedůvěřují jeho stálé péči. Kristus nemůže nést jejich břemena, protože mu je nesvěřili. Starosti o život je měly přivést ke Spasiteli, aby u něho hledali pomoc a útěchu. Místo toho je však od Spasitele oddělují. PM 23.3
Mnozí lidé, kteří by mohli být užiteční v Boží službě, se začnou věnovat nabývání majetku. Všechny své síly vloží do pozemských zájmů a zanedbávají duchovní život. Tak se vzdalují od Boha. Písmo nám přikazuje: “V horlivosti neochabujte.” Římanům 12,11. Máme pracovat, abychom mohli pomáhat lidem, kteří potřebují naši pomoc. Křesťané mohou pracovat, mohou se zabývat obchodem a nemusí přitom hřešit. Někteří křesťané se však nechají svou činností strhnout tak, že jim nezbývá čas k modlitbě a ke studiu Bible, nemají čas, aby hledali Boha a sloužili mu. Někdy člověk zatouží po svatosti a po nebi, ale nemá čas oprostit se od shonu světa a naslouchat majestátnímu hlasu Ducha Božího, který nás usměrňuje. Časným zájmům dává přednost před svým spasením. Za takových okolností nemůže semeno pravdy přinést plody, protože člověka vyčerpává trní pozemských zájmů. PM 23.4
Podobnému omylu propadají i lidé, kteří sledují jiné zájmy. Pracují pro blaho druhých, mají mnoho naléhavých povinností a velkou odpovědnost, takže jim nezbývá čas na pobožnosti. Nesetkávají se s Bohem, nemodlí se, nestudují Boží slovo. Zapomínají, že Kristus řekl: “Beze mne nemůžete činit nic.” Jan 15,5. Žijí bez Krista, jeho milost nenaplnila jejich život a projevuje se u nich sobectví. Jejich služba pro druhé se vyznačuje touhou po nadvládě a nelaskavým jednáním neobráceného člověka. V tom je jedna z hlavních příčin, proč křesťanství neplní své poslání a proč má křesťanství tak malé úspěchy. PM 23.5
“Vábivost majetku.” Láska k majetku má omamnou a svůdnou moc. Ti, kteří oplývají pozemskými statky, příliš často zapomínají, že sílu k získávání majetku jim dal Bůh. Říkají: “Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.” 5. Mojžíšova 8,17. Místo, aby je bohatství vedlo k vděčnosti Bohu, vede je k vyvyšování vlastní osoby. Ztrácejí pocit závislosti na Bohu a smysl pro povinnost k bližním. Místo, aby považovali majetek za hřivnu, kterou jim Bůh svěřil, aby jí pozvedali trpící lidstvo a šířili Boží slávu, dívají se na bohatství jako na prostředek k vlastnímu uspokojení. Pak bohatství nerozvíjí v člověku vlastnosti Boží, ale podporuje v něm vlastnosti satanovy. Trní opět udusí semeno Božího slova. PM 23.6
“A rozkoše života.” Lukáš 8,14. Zábava, kterou člověk vyhledává jen pro sebeuspokojení, je nebezpečná. Všechny požitkářské návyky, které oslabují tělesné síly, zamlžují rozum nebo otupují duchovní vnímavost, jsou “sobecké vášně, které vedou boj proti duši” 1. Petrův 2,11. PM 24.1
“Chtivost ostatních věcí.” Marek 4,19. Nemusejí to být nutně věci samy o sobě hříšné, je to všechno, co lidé dávají na první místo před Boží království. Všechno, co odvádí mysl od Boha a co odvrací lásku od Krista, je pro člověka nepřítelem. PM 24.2
Činorodá a vnímavá půda mysli člověka je vystavena velkému pokušení sloužit sobě a svým ctižádostivým cílům. Jestliže se mladému člověku daří uskutečňovat všechny pozemské plány, může se snadno dostat na cestu, kde ohlušuje své svědomí a kde přestane správně chápat, v čem záleží pravá krása povahy. Přispívají-li k tomuto vývoji vhodné okolnosti, začnou se u mladého člověka rozvíjet vlastnosti, které Boží slovo zakazuje. PM 24.3
V období, kdy se utváří charakter dětí, mají rodiče zvlášť velkou odpovědnost. Měli by se snažit obklopit své děti správnými vlivy, které usměrní jejich názory na život a na to, co je pravý úspěch. Většina rodičů se snaží zajistit dětem předně pozemský úspěch. Podle toho jim doporučují i kamarády. Stěhují se do velkých měst, aby svým dětem připravili co nejlepší podmínky. Vedou děti do prostředí, které podporuje pouze světské zájmy a pýchu. V takovém prostředí se nerozvíjí správně ani charakter, ani myšlení. Mladí lidé ztrácejí ze zřetele vysoké cíle života. Výsadu být Božími syny a dědici věčného života směňují za světský zisk. PM 24.4
Mnozí rodiče se snaží zajišťovat svým dětem štěstí tím, že uspokojují jejich touhu po zábavě. Dovolují jim pěstovat nevhodné druhy sportu a účastnit se různých zábav. Dávají jim peníze, které pak děti lehkomyslně utrácejí. Jejich touha po zábavách roste tím více, čím více ji uspokojují. Oddávají se zábavám stále více, až si začnou myslet, že zábava je smyslem a cílem života. Děti si zvyknou nic nedělat a nic si neodepřít, takže po čase už nebudou schopny stát se opravdovými křesťany. PM 24.5
I církev, která má být pilířem a oporou pravdy, někdy podporuje sobeckou lásku k zábavě. K čemu se uchylují mnohé církve, když potřebují získat peníze pro náboženské účely? Pořádají burzy, tomboly, dokonce i loterie a podobné podniky. Místo, které je odděleno pro uctívání Boha, znesvěcují hodováním, obchodováním a různými zábavami. PM 24.6
Tím snižují úctu k Božímu domu a k Bohu. Lidé tak ztrácejí zábrany. Roste jejich sobectví, přání, láska k okázalosti a přepychu. PM 25.1
Honba za zábavou a radovánkami se soustřeďuje převážně do měst. Mnozí rodiče zvolili pro své děti domov ve městě a doufají, že se jim dostane více příležitostí a větších výhod. Zažijí zklamání a pozdě budou litovat svého omylu. Města se začínají podobat Sodomě a Gomoře. Mnoho volného času vede k zahálčivosti. Vzrušující zážitky — návštěvy sportovních utkání, dostihů, nevhodných představení, heren, různých výčepů a nočních podniků — rozjitřují vášně. PM 25.2
Tento proud snadno strhává mladé lidi. Kdo se vyžívá v takových věcech, otvírá dveře záplavě pokušení. Přátelství s lidmi, kteří holdují podobným zábavám, ovlivňuje ke zlému. Jakmile se člověk oddá takovému způsobu života, ztratí chuť i schopnost žít užitečně. Jeho náboženské cítění se otupuje a duchovní život zatemňuje. Znehodnocují se jeho ušlechtilejší schopnosti a všechno, co člověka spojuje s duchovním světem. PM 25.3
Stává se, že někteří lidé poznají své chyby a činí pokání. Bůh jim odpustí, ale vnitřně jsou poznamenáni a hrozí jim nebezpečí, že se vrátí ke starému způsobu života. Zmenšila se jejich schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, která měla zůstat vždy citlivá a silná. Nerozeznávají dobře hlas Ducha svatého, který je má vést, a neuvědomují si ani nástrahy satana. Mnozí z nich neobstojí v době zkoušek a odejdou od Boha. Jestliže prožili život v radovánkách, hrozí jim nebezpečí, že si pokazí život tady na zemi a že nedosáhnou ani spasení. PM 25.4
Ve snaze uchvátit život člověka používá satan bohatství, zábavu a ustaranost. Proto nás Písmo varuje: “Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.” 1. Janův 2,15.16. Pán Ježíš čte v srdcích lidí jako v otevřené knize. Prohlásil: “Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí.” Lukáš 21,34. PM 25.5
Také apoštol Pavel z vnuknutí Ducha svatého napsal: “Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.” 1. Timoteovi 6,9.10. PM 25.6