Tentokrát Kristus svým posluchačům nepřipomínal slova Písma. Připomněl jim jejich vlastní zkušenost. Rozlehlé náhorní planiny východně od Jordánu poskytovaly dostatek pastvy pro stáda ovcí. Pastýři však často museli hledat ztracené ovce ve stržích a na zalesněných pahorcích, a přivádět je zpátky ke stádu. Mezi posluchači Pána Ježíše byli pastýři i vlastníci stád a ti jeho příkladu dobře rozuměli: “Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?” Lukáš 15,4. PM 93.1
Pán Ježíš tím vlastně řekl: Lidé, kterými pohrdáte, jsou Božím vlastnictvím. Patří mu jako Tvůrci a Vykupiteli a v jeho očích mají velkou cenu. Pastýř má rád své ovce a nedopřeje si oddechu, když mu některá schází. Bůh miluje mnohem více každého zbloudilého člověka. I když lidé snad odmítají Boží lásku, odcházejí od Boha a volí si jiného pána, přesto Bohu stále patří a on se je snaží k sobě znovu přitáhnout. Říká: “Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty.” Ezechiel 34,12. PM 93.2
Pastýř v podobenství jde hledat jedinou ovci, ten nejmenší počet. Podobně by Kristus přišel zemřít i za jediného ztraceného člověka. PM 93.3
Ovce ztracená od stáda je naprosto bezbranným tvorem. Pastýř ji musí najít, sama by cestu zpět nenašla. Člověk odcizený Bohu je jako ztracená ovce. Kdyby ho Boží láska nehledala, nikdy by nenašel cestu zpět ke svému Otci. PM 93.4
Když pastýř zjistí, že mu jedna ovce chybí, nepohlédne bezstarostně na stádo, které je v bezpečí, a neřekne: “Mám devadesát devět ovcí, hledat tu jednu, to by mě stálo příliš mnoho námahy. Až se sama vrátí, otevřu jí dveře a vpustím ji dovnitř.” Ne. Jakmile pastýř zjistí, že se jedna ovce ztratila, zmocní se ho obavy a úzkost. Znovu přepočítává ovce ve stádu. Když nabude jistoty, že jedna ovce schází, nemůže ani spát. Zanechá devadesát devět ovcí v ohradě a jde hledat ztracenou. Čím tmavší a bouřlivější je noc, čím je cesta nebezpečnější, tím větší má pastýř obavy, tím usilovněji hledá zbloudilou ovci. Aby ji našel, namáhá se do krajnosti. PM 93.5
Jakou úlevu pocítí, když v dálce zaslechne její slabý hlas. Jde za hlasem, slézá příkré stráně, odvažuje se přiblížit až k okraji propasti, i když dává v sázku vlastní život. Slábnoucí hlas mu naznačuje, že ovce už sotva žije. Jeho úsilí je však nakonec korunováno úspěchem. Nalezl ztracenou ovci. Nevytýká jí, že mu přidala tolik starostí a námahy. Nežene ji zpět bičem, nesnaží se ji ani vést zpátky. S radostí bere chvějící se ovečku na ramena. Jestliže je zraněna, uchopí ji do náruče a přitiskne k sobě. Má radost, že jeho hledání nebylo marné, nese ji zpět do stáda. PM 93.6
Díky Bohu, že nám Pán Ježíš nevyprávěl o zarmouceném pastýři, který se vrátil zpět bez ovce. Podobenství nelíčí nezdar, ale úspěch a radost ze záchrany. Bůh tím zaručuje, že nenechá bez povšimnutí a bez pomoci ani jedinou ovci, která se ztratila z Božího stáda. Kristus zachrání z propasti zkázy a z trní hříchu každého, kdo se jím nechá zachránit. PM 94.1
Ani člověk klesající pod břemenem hříchu nemusí ztrácet odvahu. Nedomnívej se, že ti Bůh možná tvé hříchy odpustí a dovolí ti, abys k němu přišel. On už první krok učinil. Ještě když jsi byl proti němu, už tě hledal. S milujícím srdcem, jako pastýř, opustil devadesát devět zachráněných a šel na poušť hledat ztraceného. Člověka ubitého a zraněného hříchem bere do své náruče lásky a přenáší ho s radostí do bezpečí. PM 94.2
Židé učili, že hříšník musí nejprve činit pokání, a pak mu Bůh projeví svou lásku. Pokání považovali za prostředek, jak může člověk získat přízeň nebes. Právě tento názor vedl farizeje, že s hněvem i údivem prohlásili: “On přijímá hříšníky.” Domnívali se, že neměl nikomu dovolit, aby se k němu přiblížil, dokud neprožil pokání. Kristus však podobenstvím o ztracené ovci učí, že nejsme spaseni, protože hledáme Boha, ale protože Bůh hledá nás. “Nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili.” Římanům 3,11.12. Pokání nečiníme proto, aby nás Bůh miloval. Bůh nám ukazuje svou lásku, abychom mohli prožívat pokání. PM 94.3
Jakmile se pastýř vrátí se ztracenou ovcí domů, svou vděčnost vyjádří radostnou písní. Svolá své sousedy a přátele a řekne jim: “Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.” Lukáš 15,6. Podobně, když nebeský Pastýř nalezne jediného zbloudilého hříšníka, nebe se spojí se zemí v radostném chvalozpěvu. PM 94.4
“V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.” Lukáš 15,7. Kristus farizeům vlastně řekl: Domníváte se, že jste v nebi zvlášť oblíbeni. Jste si jisti svou spravedlností. Pochopte, nepotřebujete-li pokání, pak jsem nepřišel pro vás. Přišel jsem zachránit všechny, kteří si uvědomují svou bídu a nedostatečnost. Nebeští andělé se o ně zajímají, ale vy jimi pohrdáte. Posmíváte se a reptáte, když ke mně přichází takový člověk, ale uvědomte si, že andělé se z toho radují. PM 94.5
Rabíni učili, že v nebi vládne radost, když je zničen hříšník. Kristus naopak učil, že Bůh neničí své dílo. Ukazoval, že se celé nebe raduje, když Bůh obnovuje svůj obraz v člověku, kterého stvořil. PM 94.6
Když se hříšník vrací k Bohu, naráží na kritiku a nedůvěru lidí. Mnozí pochybují o pravosti jeho pokání nebo řeknou: “Není to vytrvalý člověk, určitě nevydrží.” Tito lidé nekonají Boží dílo, ale práci satana, žalobníka bratří. Satan se pomocí kritiky snaží takového člověka zmalomyslnět a odvést od naděje a od Boha. Hříšník, který prožívá pokání, by však měl myslet na to, jaká radost je v nebi, když se jeden ztracený člověk vrací zpátky. Měl by se spokojit s vědomím Boží lásky a v žádném případě by se neměl nechal zmalomyslnět nedůvěrou a farizejským podezíráním. PM 95.1
Rabíni pochopili, že Kristovo podobenství se vztahuje na hříšníky a publikány, ale ono má ještě širší význam. Ztracenou ovcí Kristus neznázornil jen zbloudilé jedince, ale celou naši planetu, která se odvrátila od Boha a je zasažena hříchem. Naše Země je pouhou nepatrnou částečkou Božího vesmíru. A přece se Bůh o náš malý, hříchu zaprodaný svět — jednu ztracenou ovci — zajímá více než o devadesát devět jiných, které nezbloudily. Kristus, milovaný Vůdce nebeských zástupů, odložil slávu, kterou měl u Otce, zřekl se svého vysokého postavení, jen aby zachránil ztracený svět. Proto opustil bezhříšné světy, těch devětadevadesát, které ho milovaly, přišel na naši zemi, aby byl raněn pro naše přestoupení a zmučen pro naše nepravosti Izajáš 53,5. Bůh se obětoval ve svém Synu, aby mohl mít radost z návratu ztracené ovce. PM 95.2
“Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.” 1. Janův 3,1. Kristus řekl: Jako jsi poslal do světa mne, tak jsem poslal do světa i já je — doplnit “to, co zbývá do míry utrpení Kristových…, svým utrpením za jeho tělo, tj. církev”. Koloským 1,24. Každý člověk, kterého Kristus zachránil, je povolán, aby v jeho jménu zachraňoval další ztracené. Izraelité toto dílo zanedbali. Nezanedbávají je Kristovi následovníci i dnes? PM 95.3
Kolik ztracených jsi už našel a přivedl zpět ke Kristu? Když se odvracíš od lidí, kteří se ti nezdají být zajímaví a nadějní, uvědom si, že zanedbáváš ty, které Kristus hledá. Možná, že tvůj soucit potřebují nejvíce právě tehdy, když se od nich odvracíš. V každém bohoslužebném shromáždění jsou lidé, kteří touží po vnitřním odpočinku a pokoji. Zdánlivě žijí bezstarostně, a přece nejsou vůči vlivu Ducha svatého neteční. Mnohé z nich je možno získat pro Krista. PM 95.4
Není-li ztracená ovce přivedena zpět do stáda, bloudí, až zahyne. Kolik lidí takto chřadne, protože jim nikdo nepodal pomocnou ruku. Snad vypadají tvrdí a lhostejní, kdyby však měli takové příležitosti jako jiní, projevili by ušlechtilejší povahové vlastnosti a více ochoty konat dobro. Andělům je jich líto, pláčí nad nimi, zatímco oči lidí se ani nezarosí a lidská srdce zůstanou nedotčena. PM 95.5
Jak žalostně málo hlubokého a vřelého pochopení se dostává zkoušeným a chybujícím. Prokazujme více Kristova Ducha a méně, daleko méně sobectví! PM 96.1
Farizeové pochopili, že je Kristus tímto podobenstvím kárá. Pán Ježíš nereagoval na jejich kritiku, ale káral je za to, že zanedbávají hříšníky a opovrhované jedince. Neučinil to otevřeně, aby je vůči sobě nezatvrdil, ale tímto podobenstvím jim ukázal nejvlastnější dílo, které Bůh od nich požadoval a které nekonali. Kdyby byli tito izraelští vůdcové pravými pastýři, konali by dílo pastýře. Projevovali by Kristovu lásku a soucit, spojili by se s ním v jeho díle. Nepřijali tuto úlohu, a tím prokázali, že jejich zbožnost je falešná. Mnozí odmítli výtku Spasitele, některé však slova Pána Ježíše přesvědčila. Po odchodu Ježíše Krista do nebe sestoupil na tyto lidi Duch svatý a oni spolu s učedníky konali dílo, které Spasitel naznačil v podobenství o ztracené ovci. PM 96.2