Když se lidé dozvědí, že Ellen Whiteová byla prorokyní, někteří z nich se ptají, jaká vlastně jako člověk byla. Měla stejné problémy, jako máme my? Byla bohatá, nebo chudá? Smála se vůbec někdy? RPC 20.3
Ellen Whiteová byla starostlivá matka, pečlivá hospodyně, dobrá hostitelka, která často zvala členy svého sboru k sobě domů. Byla to obětavá sousedka a příjemná žena pevných zásad a vznešených způsobů chování a vyjadřování. V její náboženské zkušenosti nebylo místo pro vážné grimasy a mrzutost. Lidé se v její přítomnosti cítili zcela uvolněně. Zřejmě nejlepší způsob, jak se s Ellen Whiteovou seznámit, je se s pomocí jejích každodenních deníkových zápisků vrátit do roku 1859 a navštívit její domácnost. RPC 20.4
V té době Whiteovi žili na okraji Battle Creeku v malém domku s velkou zahradou, ve které rostlo několik ovocných stromů, chovali tam krávu a několik slepic a měli tam i místo, kde si hráli jejich synové. Ellen Whiteové tehdy bylo třicet jedna a jejímu muži třicet šest let. Měli tři syny ve věku čtyř, devíti a dvanácti let. RPC 20.5
Kdybychom u Whiteových zaklepali na dveře, setkali bychom se s mladou křesťanskou ženou, která se starala o domácnost a často pobývala mimo domov, protože se věnovala psaní a přednášení. Přesto zvládala domácí práce, jako bylo mytí nádobí, vaření, uklízení, šití a praní. Někdy odcházela do blízkého nakladatelství, kde měla klidné místo na psaní. Jindy pracovala na zahradě — pěstovala kytky a zeleninu — a své výpěstky vyměňovala se sousedy. Snažila se doma vytvořit tak příjemné prostředí, jak jen to bylo možné, protože chtěla, aby se tam její děti cítily co možná nejlépe. RPC 20.6
Ellen Whiteová byla pečlivá i při nakupování. Její adventistické sousedky s ní rády chodily do obchodů, protože Ellen Whiteová znala hodnotu zboží. Naučila se to od své matky, velmi praktické ženy, která svým dcerám předala spoustu užitečných dovedností. Věděla, že levné, ale špatně vyrobené zboží je z dlouhodobého hlediska mnohem dražší než zboží kvalitní. RPC 20.7
Sobota byla pro děti nejpříjemnějším dnem týdne. Rodina samozřejmě chodila do shromáždění, a pokud Ellen a James Whiteovi neměli žádné povinnosti, seděli během bohoslužby všichni pohromadě. K obědu zpravidla mívali jídlo, které v týdnu nevařili, a když byl hezký den, šli se odpoledne společně projít do lesa nebo k řece. Obdivovali krásy přírody a studovali Boží stvořitelské dílo. Když bylo chladno nebo pršelo, sesedli se s dětmi kolem kamen a četli si; Ellen Whiteová obvykle předčítala příběhy, které nasbírala na svých cestách. Některé z příběhů byly později vydány knižně, takže je mohli svým dětem číst i jiní rodiče. RPC 20.8
V tomto období se Ellen Whiteová necítila příliš dobře a běžně se stávalo, že během dne omdlela. To ji však neodvedlo od péče o domácnost ani od práce na Božím díle. O několik let později, v roce 1863, dostala vidění týkající se zdraví a péče o nemocné. Dozvěděla se, jaké oblečení by se mělo nosit, jaké potraviny jíst a jak je pro tělesné zdraví důležitý pohyb, odpočinek i víra v Boha. RPC 21.1
Světlo, které od Boha dostala ohledně stravy, bylo v přímém rozporu s jejím přesvědčením, že maso je pro zdraví nezbytné. Po tomto vidění instruovala dívku, která jí pomáhala s přípravou pokrmů, aby podávala jen zdravá, jednoduchá jídla připravená z obilovin, zeleniny, ořechů, mléka, smetany a vajec. Na stole nikdy nesmělo chybět ovoce. V té době Whiteovi do svého jídelníčku zařadili vegetariánská jídla a v roce 1894 přestali jíst maso úplně. Zdravotní reforma byla pro Whiteovi i pro tisíce adventistických rodin po celém světě velkým požehnáním. RPC 21.2
Po vidění týkajícím se zdravotní reformy, které Ellen Whiteová obdržela v roce 1863, a poté, co si Whiteovi osvojili některé jednoduché principy léčby nemocných, byli svými sousedy často zváni k lůžkům nemocných a Bůh jejich práci nesmírně žehnal. Jindy jim lidé nemocné nosili domů, kde o ně Whiteovi pečovali, dokud se zcela neuzdravili. RPC 21.3
Ellen Whiteová ráda odpočívala a trávila chvíle volna v horách, u jezer či u moře. V době, kdy bydlela v blízkosti nakladatelství Pacifik Press, měli tamější zaměstnanci ve zvyku jeden den pracovního týdne odpočívat a relaxovat. Jednou Ellen Whiteovou společně s její rodinou a spolupracovníky pozvali, aby se k nim přidala, a ona pozvání s radostí přijala. Zmínku o této události nacházíme v dopise Jamesi Whiteovi, který v té době pracoval pro církev na východě Spojených států. RPC 21.4
Když tehdy na pobřeží zdravě poobědvali, všichni se vydali na projížďku lodí v zálivu San Francisco Bay. Kapitán lodi byl adventista a bylo velmi příjemné odpoledne. Po nějaké době kdosi navrhl, aby se jeli projet na širé moře. Když Ellen Whiteová tuto událost popisovala, uvedla: RPC 21.5
“Byly vysoké vlny a s námi to divoce házelo nahoru a dolů. Měla jsem nesmírnou radost, ale nedokázala jsem své pocity vyjádřit slovy. Bylo to báječné! Voda stříkala do obrovské výšky. Vítr byl za úžinou Golden Gate velmi silný a já musím přiznat, že jsem si v životě nic tak neužila jako tyto chvíle.” RPC 21.6
Potom si všimla pozorného kapitánova pohledu a toho, jak byla posádka připravená splnit všechny jeho příkazy, a poznamenala: RPC 21.7
“Bůh drží vítr ve svých rukou. Má moře ve své moci. My jsme jen třísky plovoucí na otevřených, hlubokých vodách Pacifiku; přesto Bůh vyslal anděly, aby střežili naši loď, která se zmítá v rozbouřených vodách. Ó, jaké překrásné Boží dílo! Zcela se vymyká našemu chápání! Sleduje zároveň nebesa nebes i nejtemnější hlubiny moří!” RPC 21.8
Ellen Whiteová si osvojila radostný postoj k životu. Jednou se lidí zeptala: “Viděli jste někdy, že bych byla smutná, sklíčená nebo si stěžovala? Moje víra mi v tom brání. K neradostnému postoji k životu vede nesprávné pochopení ideálu povahy pravého křesťana a křesťanské služby… Radostná a poslušná služba Kristu je základem sluncem ozářeného náboženství.” RPC 22.1
Při jiné příležitosti napsala: “Setkala jsem se s názorem, že veselá mysl není slučitelná s důstojnou povahou Ježíše Krista; to je ale omyl. Nebesa jsou naplněna radostí.” Zjistila, že když se usmívá, lidé jí úsměvy oplácejí; když laskavě hovoří, lidé jsou k ní také laskaví. RPC 22.2
Přesto však byla období, kdy velmi trpěla. Jedno takové prožila krátce po příjezdu do Austrálie. Téměř rok byla nemocná a po celou dobu prožívala obrovská muka. Několik měsíců strávila na lůžku a nedokázala spát déle než pár hodin. Tuto zkušenost popsala v dopise své přítelkyni: RPC 22.3
“Když jsem zjistila, že jsem zcela bezmocná, hluboce jsem litovala, že jsem se vydala za oceán. Proč nejsem v Americe? Proč jsem v této zemi, když je můj pobyt tak nákladný? Čas od času jsem zabořila svůj obličej do polštáře a pořádně se vyplakala. Nikdy jsem ale dlouho neplakala. Řekla jsem si: ‘Ellen Whiteová, co se děje? Copak jsi nepřijela do Austrálie proto, že považuješ za svou povinnost být tam, kam tě církev pošle a kde je tě nejvíc třeba? Copak to není tvým zvykem?’ RPC 22.4
Odpověděla jsem si: ‘Ano, je.’ RPC 22.5
‚Tak proč máš strach a cítíš se být zavržená? Není to snad práce nepřítele?’ RPC 22.6
Na to jsem si odpověděla: ‘Jsem přesvědčená, že je!’ RPC 22.7
Rychle jsem si utřela slzy a řekla jsem: ‘To by stačilo. Už se nikdy nebudu zaměřovat na negativní věci. Ať jsem živá nebo mrtvá, moje duše patří Tomu, který za mě zemřel.’ RPC 22.8
Potom jsem nabyla přesvědčení, že Bůh všechno dovede do zdárného konce. Díky tomu jsem během dalších osmi měsíců, po které jsem byla upoutaná na lůžko, nikdy nepropadla depresi ani pochybnostem. Nyní se na tento úsek svého života dívám jako na součást Božího plánu, který přinesl dobro lidem v Austrálii, Americe, i mně samotné. Nedokážu vysvětlit jak a proč, ale věřím tomu. I přes utrpení jsem šťastná. Dokážu se totiž spolehnout na nebeského Otce. Nikdy nebudu pochybovat o jeho lásce.” RPC 22.9
Během posledních patnácti let svého života, kdy Ellen Whiteová žila ve svém domě v Kalifornii, se zajímala o práci na farmě a o prospěch rodin, které jí s prací pomáhaly. Hodně času trávila psaním. Začínala krátce po půlnoci, protože chodila velmi brzy spát. Když bylo venku hezky a pracovní povinnosti jí v tom nebránily, vyrážela na krátké projížďky po okolí. Často se během nich dávala do řeči s matkami, které spatřila na zahrádce či lavičce před domy, kolem nichž projížděla. Když zjistila, že někdo potřebuje jídlo nebo oblečení, vrátila se domů a vzala něco ze svých zásob. Dlouhá léta po její smrti si ji lidé z údolí, v němž žila, pamatovali jako bělovlasou ženu, která s láskou hovořila o Ježíši. RPC 22.10
Když umírala, měla jen o něco málo více věcí, než které nezbytně potřebovala k životu a zajištění pohodlí. Byla křesťanka a adventistka sedmého dne, která spoléhala na zásluhy svého vzkříšeného Pána a s plným nasazením se snažila splnit úkol, jímž byla pověřena. Takto, s jistotou v srdci a s bohatou křesťanskou zkušeností, dorazila až na konec svého života. RPC 23.1