Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církví všude tam, kde poslové pravdy získávali lidi pro poselství evangelia. Ti, jimž bylo svěřeno vedení církve, neměli vládnout nad Božím dědictvím, ale měli se jako moudří pastýři starat o Boží lid a být mu příkladem. Diakoni měli být muži, “o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti” Skutky 6,3. Měli svorně stát na straně práva a rozhodně je hájit. Tak mohli mít sjednocující vliv na celou církev. (The Acts of the Apostles, s. 91) RPC 208.1
Ve snaze podpořit duchovní růst nově obrácených křesťanů dbali apoštolové na zavedení ochrany v podobě řádu odpovídajícího evangeliu. Ve všech oblastech Lykaonie a Pisidie, kde žili věřící, byly založeny sbory. V každém z nich byly ustanoveny služebnosti a byl zaveden náležitý řád a systém, jímž se řídily všechny záležitosti týkající se duchovního blaha věřících. RPC 208.2
Bylo to v souladu s plánem evangelia, podle něhož měli být všichni, kdo věřili v Krista, sjednoceni v jeden celek. Na tento plán Pavel v průběhu celé své služby důsledně dbal. Kdekoli lidé pod vlivem jeho působení přijali Krista za svého Spasitele, byli v příhodnou chvíli sdruženi ve sbor, přestože jich byl malý počet. Tak se křesťané učili vzájemně si pomáhat a přitom mít na paměti zaslíbení: “Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.” Matouš 18,20, The Acts of the Apostles, s. 185,186. RPC 208.3