K léčení duševních chorob je zapotřebí velké moudrosti. Raněné, sklíčené srdce a zmalomyslněný duch potřebují láskyplné zacházení. Častokrát je to nějaký přetrvávající problém v rodině, který jako rakovina stravuje člověka a oslabuje životní síly. Někdy to jsou výčitky svědomí za spáchaný hřích, co podrývá lidské síly a rozpolcuje mysl člověka. Těmto nemocným se dá pomoci jen láskyplným soucitem. Lékař musí nejprve získat jejich důvěru a pak je odkázat k Velkému lékaři. Bude-li jejich víra upřena k Pravému lékaři a budou-li mít důvěru, že on převzal jejich případ, přinese to úlevu jejich mysli a často i zdraví jejich tělu. ZNP 127.1
Soucit a ohleduplnost jsou pro nemocné často větším dobrodiním než nejodbornější léčba prováděná chladným a lhostejným způsobem. Přichází-li lékař k lůžku nemocného bez zájmu naslouchat, s bezstarostným výrazem, pohlíží-li na něj bez účasti, vzbuzuje-li slovem nebo činem dojem, že případ nevyžaduje zvláštní pozornost, a nechává-li pacienta jeho vlastním úvahám, nesporně tím nemocnému ubližuje. Pochybnost a malomyslnost, které jeho lhostejné chování vyvolalo, často zmaří léčebný účinek léků, které předepsal. ZNP 127.2
Kdyby se lékaři uměli vžít do situace pacienta, který je pokořen, jehož vůle je oslabena utrpením a který touží po soucitu a jistotě, byli by lépe připraveni pochopit jeho pocity. Spojí-li se láska a soucit, které projevoval Kristus k nemocným, s dovedností lékaře, bude už pouhá jeho přítomnost požehnáním. ZNP 127.3
Otevřenost v jednání s pacientem vzbuzuje v nemocném důvěru. Je významným činitelem, který napomáhá k uzdravení. Někteří lékaři pokládají za moudré tajit před pacientem povahu nemoci, kterou trpí, a nechtějí mu odhalit příčinu onemocnění, protože se obávají, že když mu řeknou pravdu, pacient se rozruší nebo propadne malomyslnosti. Proto ho drží ve falešné naději na uzdravení a dokonce dovolí, aby nemocný zemřel, aniž ho upozornili na nebezpečí, které mu hrozí. To je nemoudré jednání. Nemusí být vždy nejvhodnější a nejlepší vysvětlit pacientovi dopodrobna, co ho ohrožuje. To by ho mohlo vyděsit a oddálit nebo dokonce zmařit uzdravení. Plnou pravdu nemůžeme říci ani těm, jejichž potíže pramení převážně z jejich představ. Mnozí z těchto lidí jsou nerozumní a neumějí se ovládat. Mají o sobě a o jiných své vlastní představy, které neodpovídají pravdě. Pro ně jsou však jejich představy skutečností a je třeba, aby ti, kdo o ně pečují, k nim projevovali stálou laskavost, neochabující trpělivost a ohleduplnost. Kdybychom těmto pacientům řekli pravdu, mnohých by se to dotklo a jiní by z toho byli sklíčení. Kristus řekl svým učedníkům: “Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.” Jan 16,12. Ačkoli tedy pravda nemusí být nemocnému řečena za všech okolností, není nikdy nutné ani ospravedlnitelné klamat. Lékař nebo zdravotní sestra by se nikdy neměli snížit k vytáčkám. Kdo tak činí, staví se tam, kde s ním Bůh nemůže spolupracovat. Nemá-li důvěru svých pacientů, zbavuje se tím jednoho z nejúčinnějších faktorů, který vede k jejich uzdravení. ZNP 127.4