Vyhlazením proroků Bálových se otevřela cesta k provedení velké duchovní nápravy mezi deseti kmeny severního království. Eliáš ukázal lidu jeho odpadnutí; vyzval jej, aby se pokořil a navrátil se k Pánu. Soudy nebes byly vykonány; lid se vyznal ze svých hříchů a uznal Boha svých otců za živého Boha; a nyní měla být odňata kletba nebes a obnovena časná požehnání života. Země se měla osvěžit deštěm. “Jdi, pojez a napoj se,” pravil Eliáš Achabovi, “neboť, aj, zvluk velikého deště.” 1. Královská 18,41). Pak se prorok odebral na vrchol hory, aby se modlil. PK 102.1
Eliáš přesvědčivě vyzval Achaba, aby se připravil na déšť. Neviděl žádné znamení, že přichází déšť, neviděl mraky na nebi, ani neslyšel hřmění. Mluvil prostě to, co mu dal mluvit Duch Páně jako odměnu za jeho silnou víru. Celý den neochvějně prováděl vůli Boží a projevoval svou naprostou víru v proroctví slova Božího; a nyní, když učinil vše, co bylo v jeho silách, věděl, že nebesa štědře udělí předpověděná požehnání. Týž Bůh, jenž seslal sucho, slíbil hojnost deště v odměnu za konání spravedlnosti a Eliáš nyní čekal na splnění zaslíbení. V pokorném postoji, “tváří svou ke kolenům svým” (1. Královská 18,42), prosil Boha za kající Izrael. PK 102.2
Pak poslal Eliáš několikrát svého služebníka na vrcholek hory, odkud bylo vidět na Středozemní moře, aby zjistil, zda se ukazuje nějaké viditelné znamení, že Bůh vyslyšel jeho modlitbu. Po každé se služebník vrátil se slovy: “Nic není”. Prorok neztratil trpělivost, ani víru, ale dále se úpěnlivě modlil. Šestkrát se služebník vrátil se zjištěním, že na jasném nebi nejsou známky blížícího se deště. Aniž se tím dal odradit, poslal Eliáš svého služebníka ještě jednou; a tentokrát se sluha vrátil se zvěstí: “Aj, oblak maličký jako dlaň člověčí vystupuje z moře.” 1. Královská 18,43.44. PK 102.3
To stačilo. Eliáš nečekal, až se zatáhne mraky celá obloha. PK 102.4
V tomto malém mráčku viděl vírou hojný déšť a podle své víry poslal hned svého služebníka k Achabovi se vzkazem: “Zapřahej a jeď, aby tě nezastihl déšť.” 1. Královská 18,44. PK 103.1
Proto, že byl Eliáš mužem velké víry, mohl ho Bůh použít v této těžké a rozhodující chvíli v dějinách Izraele. Když se modlil, sahala jeho víra k nebesům a chápala se nebeských zaslíbení. Vytrval na modlitbách, dokud jeho prosba nebyla vyslyšena. Nečekal, až mu bude dán plný důkaz, že ho Bůh vyslyšel, nýbrž ochotně vsadil všedchno na nejmenší známku božské přízně. A to, co mohl vykonat on pod Božím vedením, mohou na svém působišti ve službě Boží vykonat všichni; neboť o proroku z hor galádských je psáno: “Eliáš byl člověk podrobený stejným strastem jako my; pomodlil se vroucně, aby nepršelo, a opravdu nepršelo na celou zemi tři léta a šest měsíců.” Jakubův 5,17. PK 103.2
Takové víry je na světě zapotřebí i dnes — víry, která se chopí zaslíbení slova Božího a nepovolí, dokud ji nebesa nevyslyší. Taková víra nás úzce spojuje s nebesy a dává nám sílu čelit silám temna. Vírou dítky Boží “přemohly královstí říše, vykonaly spravedlnost, obdržely sliby, zavřely tlamy lvům, uhasily moc ohně, unikly ostří meče, nabyly síly ze slabosti, osvědčily se silnými ve válce, zatlačily šiky cizinců” Židům 11,33.34. A vírou se my dnes máme zmocňovat toho nejvyššího, co Bůh s námi zamýšlí. “Zmůžeš-li něco? Všecko je možno tomu, kdo věří.” Marek 9,23. PK 103.3
Víra je podstatným prvkem modlitby. “Kdo chce přijíti k Bohu, musí věřiti, že Bůh jest a že dává svou mzdu těm, kdož ho hledají.” “Slyší nás, kdykoli o něco prosíme podle jeho vůle. A víme-li, že nás slyší ve všem, oč prosíme, víme také, že máme splnění proseb, jimiž ho prosíme.” Židům 11,6; 1. Janův 5,15. S vytrvalou vírou Jákobovou, s neústupnou tvrdošíjností Eliášovou máme předkládat své prosby Otci a žádat vše, co zaslíbil. Za splněním slova Božího stojí čest Božího trůnu. PK 103.4
Stíny noci se stahovaly kolem hory Karmel, když se Achab připravoval na sestup. “Stalo se mezi tím, když se nebesa zamračila oblakem a větrem, odkudž byl déšť veliký, že jel Achab a přišel do Jezreel.” 1. Královská 18,45. Když jel ke královskému městu tmou a do očí šlehajícím deštěm, neviděl na cestu před sebou. Eliáš, který jako prorok Boží pokořil Achaba před jeho poddanými a vyhubil jeho modlářské kněze, nepřestal uznávat Achaba za krále Izraele a nyní, aby mu prokázal čest, běžel posílen mocí Boží před královským vozem a vedl krále až do bran města. PK 103.5
Tento krásný čin, který posel Boží prokázal bezbožnému králi, je poučením pro všechny, kdož si myslí, že jsou služebníky Božími, a přitom považují sami sebe za nadřazené. Jsou takoví, kteří se cítí za povznesené nad konáním povinnosti, jež se jim zdají, že jsou služebného rázu. Takoví se musí mnoho učit z Eliášova příkladu. Na jeho slovo byly nebeské poklady tři roky pro zemi uzavřeny; byl poctěn Bohem, když na jeho modlitbu na hoře Karmel vyšlehl oheň z nebe a strávil oběť; jeho ruka vykonala rozsudek Boží, když dal zahladit modlářské proroky; jeho prosba o déšť byla vyslyšena. A přesto, po všech těchto příkladných vítězstvích, jimiž se Bohu zalíbilo poctít jeho veřejné působení, ochotně se podjal služebné práce. PK 104.1
U brány Jezreele se Eliáš a Achab rozloučili. Prorok, jenž se rozhodl zůstat před hradbami, se zahalil do svého pláště a uložil se ke spánku na holou zemi. Král vjel do města, odebral se hned do svého paláce a tam vyprávěl své ženě o podivuhodných událostech, které se toho dnes staly, a o zázračném projevu božské moci, jenž dokázal Izraeli, že Hospodin je pravým Bohem a Eliáš vyvoleným poslem Božím. Když Achab vyprávěl královně o vyhlazení modlářských proroků, tu se Jezábel, zavrzelá a setrvávající v hříších, rozzuřila. Odmítla uznat, že v událostech na hoře Karmel se projevila vševládná moc Boží, a opovážlivě prohlášila, že Eliáš musí zemřít. PK 104.2
Oné noci probudil unaveného proroka posel a vyřídil mu vzkaz od Jezábel: “Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich.” 1. Královská 19,2. PK 104.3
Zdálo by se, že po projevu takové neohroženosti a odvahy a po tak dokonalém vítěství nad králem, proroky a lidem už Eliáš nemůže propadnout malomyslnosti, ani strachu. Avšak ten, jemuž se dostalo tak mnohých důkazů lásky a péče Boží, nebyl prost lidské slabosti a v této těžké hodině ho víra a odvaha opustila. Procitl ze spánku zcela zmatený a bezradný. Déšť se lil z nebe a kolem na všech stranách byla hustá tma. Jakoby zapomněl, že před třemi lety řídil Bůh jeho cestu a dal mu útočiště před nenávistí Jezábel a pronásledováním Achabovým, dal se nyní prorok na útěk, aby si zachránil život. Prchl do Bersabé, “kdež nechal mládence svého. Sám pak šel po poušti cestou dne jednoho.” 1. Královská 19,3.4. PK 104.4
Eliáš neměl prchat z místa, kam ho postavila povinnost. Měl čelit výhrůžkám Jezábel a dovolávat se ochrany toho, jenž mu přikázal, aby obhajoval jeho čest. Měl povědět poslu, že Bůh, v něhož doufá, ho uchrání před nenávistí královny. Před pouhými několika hodinami zažil podivuhodný projev božské moci a to mu mělo dát jistotu, že nezůstane opuštěn. Kdyby byl zůstal tam, kde byl, kdyby byl učinil Boha svým útočištěm a svou silou a stál pevně za pravdou, byl by zůstal ušetřen utrpení. Pán by mu byl dal další skvělé vítězství tím, že by byl seslal soudy na Jezábel. To by tak zapůsobilo na krále a na lid, že by nastala velká náprava. PK 105.1
Eliáš si mnoho sliboval od divu, který se stal na hoře Karmel. Doufal, že po tomto projevu moci Boží ztratí Jezábel vliv na Achaba a že dojde v celém Izraeli k rychlé nápravě. Celý den, který strávil na hoře Karmel, Eliáš nic nepojedl. Přesto pak vedl Achabův vůz až k branám Jezreel a jeho odvaha zůstala neochvějná přes tělesnou námahu, již musel vynaložit. PK 105.2
U Eliáše nastala reakce, jaká tak často přichází po dosažení slavného úspěchu. Měl obavy, že náprava, která začala na hoře Karmel, nebude trvalá. Přepadla ho sklíčenost. Před tím byl vynesen na vrcholek hory Fazga, nyní se octl v údolí. Pod vnuknutím Všemohoucího obstál v nejtěžší zkoušce víry, nyní však, kdy ztratil odvahu, kdy mu v uších zněla výhrůžka Jezábel a kdy se mu zdálo, že úklady této bezbožné ženy jsou vítězstvím satanovým, přestal se opírat o Boha. Předtím byl vyvýšen nad všechno pomyšlení, a zvrat byl nyní strašlivý. Zapomínaje na Boha, prchal Eliáš dál a dál, až se octl v bezútěšné neobydlené poušti. Zcela vysílen, usedl pod jalovec, aby si odpočinul. Jak tak seděl, přál si jen, aby mohl umřít. “Jižť jest dosti, ó Hospodine,” pravil, “vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých.” 1. Královská 19,4. Stal se z něho psanec a zde, daleko od lidských sídlišť, zdrcený hořkým zklamáním, nechtěl už nikdy spatřit lidskou tvář. Nakonec, úplně vyčerpaný, usnul. PK 105.3
V životě každého přicházívají období těžkých zklamání a trudomyslnosti, kdy nás zaplavuje jen smutek a žal, a kdy je nám těžko uvěřit, že Bůh je stále laskavým dobrodincem svých pozemských dítek, dny, kdy nesnáze sužují duši tak, že smrt se nám zdá lepší než život. Tehdy mnozí ztrácejí víru v Boha, podléhají pochybnostem, upadají v nevěru. Kdybychom v takových obdobích mohli duchovním zřením pochopit smysl božího opatření, viděli bychom anděly, kteří se snaží zachránit nás před sebou samými, postavit nás na základ pevnější než věčné hory, aby v nás vyvstala nová víra, nový život. PK 106.1
Věrný Job ve dnech svého soužení a své chmury pravil: PK 106.2
“Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl.” PK 106.3
“Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé,
a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.” PK 106.4
“Ó by se naplnila žádost má,
a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne,
vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval.” PK 106.5
“Protož nemohuť já zdržeti úst svých,
mluvím v ssoužení ducha svého,
naříkám v hořkosti duše své.” PK 106.6
“Smrt nad život…zvoluje sobě duše má.
Mrzí mne,
nebuduť déle živ.
Poodstupiž ode mne,
nebo marní jsou dnové moji.” Jób 3,3; 6,2.8-10; 7,11.15.16. PK 106.7
Ačkoli byl unaven žitím, nebylo Jobovi dovoleno zemřít. Bylo mu ukázáno, jaké možnosti skýtá budoucnost, a bylo mu dáno poselství naděje: PK 106.8
“Budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
Nebo se na těžkost zapomeneš,
na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
K tomu nad poledne jasný nastaneť čas;
zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; …
i bezpečně spáti budeš.
A tak v pokoji budeš,
aniž tě kdo předěsí,
a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
Oči pak bezbožných zkaženy budou,
a utíkání jim zhyne;
nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.” Jób 11,15-20. PK 107.1
Z hloubek malomyslnosti a sklíčenosti povznesl se Job k výšinám naprosté víry v milost a spásnou moc Boží. Vítězoslavně pravil: PK 107.2
“By mne i zabil, což bych v něho nedouval? …
Onť sám jest spasení mé.” PK 107.3
“Já vím, že Vykupitel můj živ jest,
a že v den nejposlednější nad prachem se postaví,
a ač by kůži mou i tělo červi zvrtali,
však vždy v těle svém uzřím Boha,
kteréhož já uzřím sobě,
a oči spatří jej, a ne jiný.” Jób 13,15.16; 19,25-27. PK 107.4
“Tehdy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru” (Jób 38,1) a zjevil svému služebníku sílu své moci. Když Job zahlédl nepatrný odlesk moci svého Stvořitele, zhrozil se sám sebe a kál se v prachu a popeli. Pak mu Pán mohl hojně požehnat a učinit z jeho posledních let nejlepší část jeho života. PK 107.5
Naděje a odvaha je nejpodstatnější složkou dokonalé služby Bohu. Jsou plody víry. Malomyslnost je hříšná a bezdůvodná. Bůh může a chce “plněji” (Židům 6,17) udělovat svým služebníkům sílu, kterou potřebují, aby obstáli ve zkouškách. Plány nepřítele díla Božího se mohou zdát dobře promyšlené a pevně založené, Bůh však může zmařit i nejlepší z nich. A učiní tak v čase, který sám určí, a způsobem, jakým uzná za vhodné, když pozná, že víra jeho služebníků je dostatečně vyzkoušena. PK 107.6
Pro sklíčené je bezpečný lék — víra, modlitba, práce. Víra a práce přinášejí jistotu a uspokojení, jež den ze dne poroste. Pokoušejí se o vás pocity, že podlehnete úzkostným předtuchám nebo úplné sklíčenosti? Ani v nejtemnějších hodinách, kdy se vám všechno zdá odporné a odpuzující, nepodléhejte strachu. Mějte víru v Boha. Bůh ví o vaší bídě. Má všechnu moc. Jeho nekonečná láska a laskavost neochabuje. Nebojte se, že nesplní svá zaslíbení. Bůh je věčná pravda. Nikdy nezmění smlouvu, kterou má s těmi, kdož ho milují. A dá svým věrným služebníkům tolik síly, kolik jí potřebují. Apoštol Pavel dosvědčuje: “Řekl mi: Má milost ti stačí; neboť moc se stává dokonalou v slabosti… Proto radostně přijímám slabosti, násilnosti nouzi, pronásledování, úzkosti — vše pro Krista, neboť když jsem sláb, zrovna tehdy jsem silný.” 2. Korintským 12,9.10. PK 108.1
Což Bůh opustil Eliáše v hodině jeho zkoušky? Ó, nikoli! Když se Eliáš cítil opuštěn Bohem i lidmi, miloval Bůh svého služebníka neméně, než když na jeho prosbu dal vyšlehnout ohni z nebe a ozářit horu. A nyní, když Eliáš spal, probudil ho něžný dotyk a sladký hlas. Eliáš se polekal, že ho nepřítel objevil, a chtěl se dát na útěk. Avšak laskavá tvář, sklánějící se nad ním, nebyl tvář nepřítele, nýbrž byla to tvář přítele. Bůh poslal anděla z nebe s pokrmem pro svého služebníka. “Vstaň a pojez,” pravil anděl. “A když pohleděl vůkol, a aj, u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody.” 1. Královská 19,5.6. PK 108.2
Když se Eliáš posilnil tím, co mu bylo uchystáno, znovu usnul. A anděl přišel k němu po druhé. Dotkl se vyčerpaného muže a pravil soucitně a něžně: “Vstaň a pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou.” A Eliáš vstal, pojedl a napil se tak, že sytý a napojený mohl putovat “čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Boží Oréb” (1. Královská 19,7.8), kde našel úkryt v jeskyni. PK 108.3