Bůh povolal Izrael, aby se jeho prostřednictvím zjevil všem obyvatelům země. NUD 172.8
Proto mu přikázal, aby si uchoval svou odlišnost od okolních modlářských národů. NUD 173.1
Tehdy bylo právě tak jako dnes nutné, aby byl Boží lid čistý a “chránil se před poskvrnou světa” Jakubův 1,27. Nebylo však Božím záměrem, aby se jeho lid uzavřel před světem natolik, že ho nebude moci ovlivňovat. Jejich zlé a nevěrné srdce je vedlo k tomu, že své světlo ukryli, místo aby svítili okolním národům. Ve své pyšné výlučnosti se uzavřeli, jako by Boží láska a péče patřila pouze jim samým. NUD 173.2
Smlouva milosti byla s člověkem poprvé uzavřena v ráji. Po pádu do hříchu Bůh zaslíbil, že semeno ženy rozdrtí hadovu hlavu. Tato smlouva nabízela odpuštění všem lidem a poskytovala Boží milost těm, kdo chtěli vírou v Krista poslouchat Boha. Pod podmínkou věrnosti Božímu zákonu také slibovala věčný život. Takto patriarchové přijali naději spasení. NUD 173.3
Tatáž smlouva byla obnovena Abrahamovi v zaslíbení: “A ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.” 1. Mojžíšova 22,18. Abraham pevně věřil, že mu jsou v Kristu odpuštěny hříchy. Pro tuto víru byl ospravedlněn. Smlouva s Abrahamem také potvrzuje autoritu Starého zákona. Bůh vydal o Abrahamovi svědectví: “Uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.” 1. Mojžíšova 26,5. Ačkoli byla tato smlouva uzavřena s Adamem a obnovena s Abrahamem, nemohla být až do Kristovy smrti ratifikována. Existovala ve formě Božího zaslíbení a byla přijímána vírou. Když byla definitivně potvrzena Kristem, byla označena za “novou smlouvu”. Základem této smlouvy byl Boží zákon. Byla uzavřena jen proto, aby lidi přivedla zpět do souladu s Boží vůlí a uschopnila je zachovávat Boží zákon. Smlouva, která je v Písmu označena jako “stará”, byla uzavřena mezi Bohem a Izraelem na Sínaji a byla potvrzena krví obětí. Smlouva s Abrahamem, potvrzená krví Kristovou, je nazvána “druhou” nebo také “novou” smlouvou, protože krev, kterou byla zpečetěna, byla prolita až poté, co skončilo prolévání krve obětních zvířat spojené s první smlouvou. NUD 173.4
Avšak když smlouva uzavřená s Abrahamem obsahovala zaslíbení o vykoupení, proč byla na Sínaji uzavřena jiná smlouva? Během svého otroctví v Egyptě ztratil Boží lid do značné míry znalost zásad smlouvy uzavřené s Abrahamem. Tím, že je vysvobodil z Egypta, chtěl Bůh Izraelcům zjevit svou moc a milost, aby ho mohli milovat a důvěřovat mu. Připoutal je k sobě jako jejich vysvoboditel z časného otroctví. NUD 173.5
Jenže Hebrejové postrádali správnou představu o Boží svatosti, o nesmírné hříšnosti svých vlastních srdcí, o své celkové neschopnosti zachovávat ve své vlastní síle Boží zákon a o své potřebě Spasitele. NUD 173.6
Bůh jim dal svůj zákon se zaslíbením velkého požehnání, které ovšem bylo podmíněno poslušností: “Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.” 2. Mojžíšova 19,5.6. Lidé si neuvědomovali, jak hříšná jsou jejich vlastní srdce a že bez Krista nedokážou zachovávat Boží zákon. Protože se cítili dost silní, aby si sami zajistili svou spravedlnost, prohlásili: “Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.” 2. Mojžíšova 24,7. Ochotně vstoupili do smluvního vztahu s Bohem. Uplynulo však pouze několik týdnů, když porušili svou smlouvu a uctivě se klaněli lité modle. Když teď poznali svou hříšnost a potřebu odpuštění, přivedlo je to k tomu, že cítili potřebu Spasitele, který byl zjeven ve smlouvě s Abrahamem a předobrazně představen v přinášených obětech. Nyní byli připraveni ocenit požehnání nové smlouvy. NUD 173.7