Věřící mají ostatním lidem představovat Ježíše Krista a ukazovat, že Bůh je laskavý a dobrý. Podobně jako Ježíš Kristus nám představil skutečný charakter svého Otce, máme i my představovat Ježíše Krista světu, který nezná jeho lásku. Pán Ježíš prosil svého Otce:“Posílám je do světa, právě tak, jako jsi ty poslal mne... Já působím v nich, jako ty působíš ve mně..., aby lidé poznali, že jsi mne poslal.” 1Jan 17,18.23. CVP 117.1
Apoštol Pavel napsal následovníkům Ježíše Krista:“Naším nejlepším vysvědčením jste přece vy sami..., to může každý vidět na vlastní oči.” 22. Korintským 3,2.Opravdově věřící jsou takovým svědectvím pro svět. Jestliže jej následujeme, posílá nás jako svoje svědectví do našich rodin, do měst nebo obcí, kde žijeme. CVP 117.2
Jestliže Ježíš Kristus v nás žije, chce naším prostřednictvím promlouvat k lidem, kteří ho ještě neznají. Pravděpodobně nečtou Bibli a z jejích stránek k nim Boží hlas nemluví. Nevidí Boží lásku v jeho činech. Pokud však pravdivě představujeme Ježíše Krista, pak by jej mohli zahlédnout naším prostřednictvím. Mohli by alespoň částečně poznat, že je dobrý, a tak začít mít o něj zájem, mít ho rádi a chtít pro něj něco udělat. CVP 117.3
Křesťané mají ukazovat cestu k Božímu království. Mají ostatním zprostředkovat světlo, které sami přijali od Ježíše Krista. Jejich život a charakter má ostatním lidem ukazovat, jaký je Ježíš Kristus a co to znamená mu sloužit. Když představujeme Ježíše Krista, ukazujeme druhým, jaká je to radost pracovat pro něj. Opravdově věřící vědí, že je to pravda. Ti, kdo si stále stěžují a nemají radost, představují lidem nesprávně Boha a křesťanský život. Jejich vinou si pak ostatní myslí, že Bůh nechce, aby jeho následovníci byli šťastní. To je velká chyba, protože vlastně o Bohu říkají něco, co není pravda. CVP 117.4
Boží nepřítel, satan, je rád, když se mu podaří věřícího přivést do stavu, kdy pochybuje a je nešťastný. Má radost, když Bohu nedůvěřujeme. Chce, abychom pochybovali o tom, že Bůh nás chce a může zachránit. Rád v nás vyvolává obavy, že nás Bůh přivede do neštěstí. CVP 118.1
Stejně tak si přeje, abychom měli pocit, že Bůh s námi nemá slitování. To ale není pravda. Satan nám podsouvá nesprávné představy o Bohu. Snaží se, abychom přemýšleli o svých představách, a ne o Boží dobrotě. Chce, abychom Bohu nedůvěřovali a nebyli spokojeni s tím, jak nás v životě vede. Snaží se, aby život křesťana vypadal těžký, pochmurný a neradostný. Někteří věřící mohou způsobem svého jednání ostatním lidem naznačovat, že život podle Boží vůle je nesmírně namáhavý. Může to vypadat tak, že s tvrzením satana souhlasí. CVP 118.2
Mnoho lidí se během svého života příliš zabývá svými chybami. Mluví stále jen o tom, co se jim nepodařilo, prožívají jen zármutek a nespokojenost. Když jsem cestovala po Evropě, jistá žena mi vyprávěla o sobě právě takovým způsobem. Napsala, že je velmi nešťastná, a žádala mne, abych ji nějak povzbudila. Poté, co jsem si přečetla její dopis, se mi v noci zdálo, že se procházím zahradou. Nějaký člověk, který se choval jako majitel zahrady, mě provázel. CVP 118.3
Prohlížela jsem si květiny a radovala se z jejich nádherné vůně. Vedle mě šla pisatelka zmíněného dopisu a upozorňovala mne na ošklivé trní, které se jí pletlo do cesty. Naříkala a plakala. Nešla cestičkou ani nenásledovala našeho průvodce, ale prodírala se trním.“Ach, to je škoda, že zahrada je plná trní,” bědovala. Náš průvodce jí odpověděl:“Nezabývej se trním, to tě jenom poraní. Všímej si růží, lilií a karafiátů.” CVP 118.4
Měli bychom si připomínat hezké chvíle svého života. Cožpak jsme neprožili dobu, kdy jsme se radovali, protože nás oslovil Boží Duch? Ohlédneme-li se, nevidíme snad ve svém životě mnoho krásných a příjemných okamžiků? Boží sliby mohou být jako nádherně vonící květiny podél cesty našeho života. Dovolíme, aby nás jejich nádhera a příjemná vůně naplnily radostí? CVP 118.5
Trní nás může jenom zraňovat a zarmucovat. Pokud v životě sledujeme a druhým lidem představujeme jenom trní, odcházíme od Boží dobroty. Bráníme tím ostatním lidem, aby se vydali na cestu, která vede ke skutečnému životu. CVP 119.1