“Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: ‘Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?’ Ježíš odpověděl: ‘Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží…’ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ‘Jdi, umyj se v rybníce Siloe(to jméno znamená Poslaný).’ On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.” Jan 9,1-3; Jan 6.7. TV 301.4
Židé věřili, že člověk je potrestán za hřích již v tomto životě. V každém utrpení viděli trest za nějaké provinění postiženého nebo jeho rodičů. Je sice pravda, že veškeré utrpení je důsledkem přestoupení Božího zákona, ale Židé tuto skutečnost překrucovali. Satan, původce hříchu a všech jeho následků, vedl lidi k tomu, aby se na nemoc a smrt dívali jako na Boží trest za spáchaný hřích. Člověk, kterého postihlo nějaké neštěstí či pohroma, trpěl navíc ještě tím, že jej ostatní považovali za velkého hříšníka. TV 301.5
Cesta k odmítnutí Ježíše tím byla připravena. “Naše nemoci… nesl, naše bolesti na sebe vzal,” ale Židé na něho hleděli jako na toho, kdo “je raněn, ubit od Boha a pokořen” (Izajáš 53,4) a skrývali před ním svou tvář. TV 301.6
Bůh však naznačil lidem, že tomu tak není. Případ Jóba jasně ukazuje, že utrpení pochází od satana a Bůh je pro své milosrdenství přemáhá. Izrael však toto naučení nepochopil. Odmítnutím Krista se Židé dopustili stejného omylu, jaký Bůh vytkl Jóbovým přátelům. TV 301.7
Ježíšovi učedníci viděli vztah mezi hříchem a utrpením stejně jako ostatní Židé. Ježíš je vyvedl z omylu, ale nevysvětlil jim příčinu mužova postižení. Sdělil jim jen, co bude následovat. Měly se na něm projevit Boží skutky. Řekl: “Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.” Jan 9,5. Potom pomazal slepému oči, poslal jej, aby se umyl v rybníku Siloe, a muž zase viděl. Ježíš tak názorným příkladem odpověděl učedníkům na jejich otázku. Tímto způsobem často odpovídal na lidskou zvědavost. Učedníci neměli rozebírat, kdo zhřešil či nezhřešil. TV 301.8
Ježíš chtěl, aby pochopili Boží moc a milost, která slepým dává zrak. Bylo zřejmé, že léčivá moc není ani v hlíně, ani v rybníku, ve kterém se měl slepý umýt, ale jedině v Kristu. TV 302.1
Farizeové mohli nad uzdravením jen žasnout. Oni však více než kdy jindy propadli své nenávisti, protože Ježíš vykonal zázrak v sobotu. TV 302.2
Sousedé mladého muže a lidé, kteří ho znali, když byl ještě slepý, říkali: “Není to ten, kdo tu sedával a žebral?” Jan 9,8. Nedůvěřivě si jej prohlíželi. Od chvíle, kdy se mu otevřely oči, se jeho vzhled změnil, rozjasnila se mu tvář a vypadal jako ostatní. Lidé se vyptávali jeden druhého. Někteří říkali: “Je to on.” Jiní: “Není, ale je mu podoben.” Muž, který přijal toto veliké požehnání, na otázku sám odpověděl: “Jsem to já.” Potom jim vyprávěl o Ježíši a o tom, jak jej uzdravil. Lidé se ho ptali: “Kde je ten člověk?” On odpověděl: “To nevím.” Jan 9,9-12. TV 302.3
Potom jej odvedli před radu farizeů. Znovu se ho vyptávali, jak to, že vidí. “On jim řekl: ‘Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.’ Někteří z farizeů říkali: ‘Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.’” Jan 9,15.16. Farizeové doufali, že se jim podaří udělat z Ježíše hříšníka a dokázat tak, že nemůže být Mesiášem. Nevěděli, že ten, kdo uzdravil slepého, ustanovil sobotu a dobře znal vše, co k jejímu zachovávání patřilo. Ze všech sil horlili pro svěcení soboty, a přitom právě na tento den plánovali vraždu. Zpráva o zázraku však na mnohé lidi silně zapůsobila. Byli přesvědčeni, že ten, kdo otevřel slepému oči, musí být víc než jen obyčejný člověk. Když farizeové Ježíše obvinili, že je hříšník, protože nezachovává sobotu, řekli: “Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?” Jan 9,16. TV 302.4
Rabíni se znovu ptali slepého: “‘Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?’ On odpověděl: ‘Je to prorok.’” Jan 9,17. Farizeové tedy tvrdili, že se nemohl narodit slepý a najednou prohlédnout. TV 302.5
Zavolali si jeho rodiče a ptali se jich: “Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý?” Jan 9,18. TV 302.6
Přímo před nimi stál muž, který o sobě tvrdil, že byl slepý a nyní vidí. Farizeové by však raději popřeli svědectví svých smyslů, než aby přiznali svůj omyl. Tak pokřivená byla jejich spravedlnost a tak silné jejich předsudky. TV 302.7
Zbývala jim ještě jedna naděje — zastrašit mladíkovy rodiče. S předstíranou upřímností se ptali: “Jak to, že nyní vidí?” Rodiče měli strach, protože Židé se usnesli, že ten, kdo uzná Ježíše za Mesiáše, bude na třicet dní “vyloučen ze synagogy”. Po tu dobu se v domě vyloučeného nesměla provádět obřízka dítěte ani se tam nemohl konat smuteční obřad nad mrtvým. To bylo považováno za velké neštěstí, a pokud vyloučený nečinil pokání, stihl ho ještě těžší trest. Zázračné uzdravení syna rodiče přesvědčilo, přesto však odpověděli: “Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!” Jan 9,20.21. Báli se vyznat Krista a všechnu odpovědnost přenesli na syna. TV 302.8
Farizeové se octli v těžké situaci. Když lidé viděli jejich pochybnosti a předsudky, jejich neochotu uvěřit tomu, co se skutečně stalo, otevíraly se jim oči. Ježíš často konal zázraky na veřejnosti a vždy pomáhal trpícím. Mnozí se v duchu ptali: Činil by Bůh takové divy prostřednictvím podvodníka, za něhož farizeové Ježíše vydávají? Spor se na obou stranách rychle vyhrocoval. TV 302.9