Přestože Pán Ježíš své učedníky káral a napomínal, Jan, Petr ani jejich bratři jej neopustili. Navzdory výtkám se rozhodli s Ježíšem zůstat. Ani Spasitel se od nich neodvrátil, protože chybovali. Přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich chybami a slabostmi, vychovává je pro svou službu, pokud se chtějí podvolit jeho výchově a učit se od něj. Vy 56.2
Mezi dvanácti však byl jeden, kterého Pán Ježíš po většinu svého působení téměř ani jednou přímo nenapomenul. Vy 56.3
S Jidášem vstoupil mezi učedníky prvek opozice. Připojil se k Ježíši, protože ho přitahovala jeho povaha i způsob života. Upřímně toužil po změně ve svém životě a doufal, že spojením s Ježíšem tuto změnu prožije. Tato touha však nebyla jeho hlavní pohnutkou. Doufal, že Kristus založí pozemské království. Převládla u něj naděje na sobecký prospěch v tomto království. I když Jidáš poznal božskou moc Kristovy lásky, nedokázal se jí poddat. Dál se pevně držel svých vlastních úsudků a názorů, přičemž projevoval sklon ke kritice a odsuzování. Kristovy pohnutky a činy, které nedokázal pochopit, v něm často probouzely pochybnosti a nesouhlas. Tím negativně ovlivňoval i další učedníky. Mnohé jejich spory o prvenství a nespokojenost s Kristovými metodami měly svůj původ právě u Jidáše. Vy 56.4
Pán Ježíš viděl, že kdyby se proti němu otevřeně postavil, jen by jej zatvrdil. Snažil se tedy vyhnout přímému konfliktu. Jako lék na úzkoprsé sobectví Jidášova života nabízel svou vlastní sebeobětavou lásku. Ve svém učení odhalil principy, které se přímo dotýkaly podstaty Jidášových sobeckých ambicí. Podával mu jedno naučení za druhým. Jidáš si mnohokrát uvědomoval, že Pán Ježíš popisuje jeho povahu a upozorňuje na jeho hřích. Nechtěl se mu však poddat. Vy 56.5
Odolával působení milosti, až jej zlo nakonec zcela ovládlo. Jemně naznačené napomenutí jej neuvěřitelně rozhněvalo. Zoufalý, že se nesplní jeho ctižádostivé sny, podlehl chamtivosti a rozhodl se zradit svého Mistra. Opustil velikonoční večeři, opustil radost z Kristovy přítomnosti i světlo nehynoucí naděje a vydal se vykonat své zlé dílo — odešel ven do beznadějné temnoty. Vy 56.6
“Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí.” Jan 6,64. Přesto, že všechno předem věděl, neodepřel mu žádnou příležitost milosti ani svůj dar lásky. Vy 56.7
Když Pán Ježíš viděl, jaké nebezpečí Jidášovi hrozí, snažil se jej přivést blíže k sobě, do kruhu svých vyvolených a důvěrných učedníků. Vy 56.8
V době, kdy mu na srdci leželo nejvíce břemeno jeho vlastního utrpení, snášel Ježíš utrpení kontaktu s tímto tvrdohlavým, podezíravým a negativně naladěným člověkem. Vytrvale usiloval o to, aby se zastavil a na ostatní učedníky nepřenášel svůj neustálý tajný a lstivý odpor. To vše proto, aby poskytl ohroženému Jidášovi všechen dostupný vliv pro záchranu. Vy 57.1
“Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví.” Vy 57.2
“Vždyť silná jako smrt je láska.” Píseň písní 8,7.6. Vy 57.3
Jidášovi nakonec Ježíšova snaha nepřinesla užitek. Pro ostatní učedníky to však bylo ponaučení, které ovlivnilo celý jejich život. Příklad citlivosti a shovívavosti měl navždy formovat jejich přístup k pokoušeným a bloudícím lidem. Měli se ale naučit ještě něčemu. Když si Pán Ježíš vybíral své spolupracovníky, učedníci si opravdově přáli, aby se i Jidáš stal jedním z nich. Od spolupráce s ním si mnoho slibovali. Měl ve světě lepší kontakty než oni, byl to muž s dobrou pověstí, bystrý a výjimečně schopný. Sám měl o vlastních kvalitách vysoké mínění, a tak ovlivnil i učedníky, aby si ho vážili. Metody, které chtěl zavést do Kristova díla, byly ale založeny na světských principech a byly ovládány světskými způsoby. Směřovaly k dosažení světského uznání a poct, ke království na tomto světě. Výsledky jeho touhy pomohly učedníkům porozumět rozdílu mezi principem sebevyvyšování a Kristovým principem pokory a sebeoběti — principy duchovního království. Závěr Jidášova života jim ukázal, kam vede sobecké zaměření na sebe. Vy 57.4
V případě ostatních učedníků se Kristovo působení neminulo účinkem. Krůček po krůčku přetvářel příkladem vlastní nesobeckosti jejich povahy. Jeho smrt zmařila všechny jejich naděje na světskou velikost. Jidášovo odpadnutí, Petrovo zapření i jejich vlastní selhání, když opustili Pána Ježíše ve chvíli utrpení a nebezpečí — to vše rozmetalo na prach jejich pocit soběstačnosti. Viděli svou slabost, viděli také něco z velikosti díla, které jim Bůh svěřil, a cítili potřebu nechat se na každém kroku vést svým Mistrem. Vy 57.5
Věděli, že s nimi už dlouho osobně nebude, a jako nikdy předtím si uvědomovali svou obrovskou přednost, že mohli chodit a hovořit s tím, který přišel od Boha. Dříve často nechápali a nedokázali ocenit mnohá ponaučení, která vyslovil. Teď si je ale toužili znovu připomenout a znovu slyšet jeho slova. Jakou radost jim nyní přinášelo jeho ujištění: Vy 57.6
“Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.” Jan 16,7. “[Já] jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.” Jan 15,15. “Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.” Jan 14,26. “Všecko, co má Otec, jest mé.” “Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.” “Vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.” Jan 16,15.13.14. Vy 57.7
Na Olivové hoře učedníci viděli, jak od nich Kristus odchází do nebe. Když ho nebesa přijala, vybavil se jim slib, který jim dal na rozloučenou: “Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.” Matouš 28,20. Vy 58.1
Věděli, že s nimi i nadále soucítí. Věděli, že v něm mají zástupce a přímluvce u Božího trůnu. V Ježíšově jménu přednášeli své prosby a opakovali si jeho zaslíbení: “Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.” Jan 16,23. Vy 58.2
Jejich víru posilovala úžasná jistota: “Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!” Římanům 8,34. Vy 58.3
Vyvýšený Boží Syn zůstal věrný svému slibu, který dal svým následovníkům na zemi. Jeho vstup na trůn po Otcově pravici provázelo vylití Ducha svatého na jeho učedníky. Vy 58.4
Kristovo dílo učedníky vedlo, aby si uvědomili potřebu Ducha svatého. Vedení Ducha je plně připravilo, aby mohli splnit své životní poslání. Už nebyli nevědomí a nevzdělaní. Už to nebyla skupina nezávislých, Vy 58.5
nesnášenlivých a soupeřících jedinců. Jejich naděje se už neupíraly ke světské velikosti. “Byli jedné mysli a jednoho srdce.” Skutky 4,32. Jejich myšlenky se soustředily na Krista. Jejich cílem byl rozvoj jeho království. Myšlením i povahou se stali podobni svému Mistru, takže lidé “poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem” Skutky 4,13. Vy 58.6
Kristus na nich zjevil svou slávu způsobem, jaký do té doby žádný smrtelník neviděl. Zástupy, které předtím hanily Kristovo jméno a pohrdaly jeho mocí, teď vyznávaly, že jsou učedníky Ukřižovaného. Působení Božího Ducha spolu s úsilím pokorných mužů, které si Kristus vybral, pohnulo světem. Během jedné generace uslyšely všechny národy pod nebem poselství evangelia. Vy 58.7
Kristus určil, že stejný Duch, který byl učitelem jeho prvních spolupracovníků, bude naším učitelem i dnes. I nám slibuje: “A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.” Matouš 28,20. Vy 58.8
Stane-li se tento Učitel i dnes průvodcem při našem výchovném působení, přinese jeho dílo stejné výsledky jako kdysi. A to je cíl, ke kterému směřuje pravá výchova — úkol, který nám Bůh svěřil. Vy 58.9