Go to full page →

65. kapitola — Velkodušnost Davidova PP 498

Strašnému vraždění kněží Páně, jež Saul nařídil, “jediný toliko syn Achimelechův, syna Achitobova, jehož jméno bylo Abiatar, ušel a utekl k Davidovi. Tedy oznámil Abiatar Davidovi, že Saul zmordoval kněží Hospodinovy. I řek David Abiatarovi: Vědělť jsem toho dne, když tam byl Doeg Idumejský, že jistotně oznámí Saulovi; jáť jsem příčinu dal k zhubení všech duší domu otce tvého. Zůstaň u mne, neboj se; nebo kdož hledati bude bezživotí mého, hledati bude bezživotí tvého, ale ochráněn budeš u mne.” 1. Samuelova 22,20-23. PP 498.1

Ustavičně štván králem, nenacházel David nikde místo, kde by byl v klidu a bezpečí. Se svým statečným hloučkem zachránil město Cejlu, které chtěli dobýt Filištínští, avšak ani mezi obyvateli města, které zachránili, se necítli v bezpečí. Proto se z Cejly uchýlili do hor na poušť Zif. PP 498.2

V té době, kdy prožíval jen málo světlých okamžiků, se David potěšil nečekanou návštěvou Jonaty, který se dozvěděl o místě jeho úkrytu. Oba přátelé prožili pak spolu blažené chvíle. Vyprávěli si, co všechno zažili a Jonata dodal Davidovi odvahy, řka: “Neboj se, neboť nenalezne tebe ruka Saule otce mého, ale ty kralovati budeš nad Izraelem, a já budu druhý po tobě. Však i Saul otec můj zná to.” Když spolu mluvili o divech, jež Bůh vykonal s Davidem, nabyl štvaný uprchlík opět odvahy. “I učinili smlouvu oba před Hospodinem; a David zůstal v lese, jonata pak navrátil se do domu svého.” 1. Samuelova 23,17.18. PP 498.3

Po Jonatově návštěvě se David povzbuzoval zpěvem chvalozpěvů, doprovázeje se na svou harfu: PP 498.4

“V Hospodina doufám,
kterakž tedy říkáte duši mé:
Uleť s hory své jako ptáče?
Nebo aj, bezbožníci napínají lučiště,
přikládají šípy své na tětivo,
aby stříleli skrytě na upřímé srdcem.
Ale těmi usilováními zkaženi budou;
nebo spravedlivý co učinil?
Hospodin jest v chrámě svatém svém,
trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkušují synů lidských.
Hospodin zkušuje spravedlivého,
bezbožníka pak a milujícího nepravost nenávidí duše jeho.” Žalm 11,1-5. PP 498.5

Zifejští, na jejichž pusté území se David uchýlil z Cejly, poslali Saulovi do Gabaa zpráv, že je jim známo, kde se David skrývá, a že krále zavedou do jeho úkrytu. David však byl upozorněn na jejich záměry, změnil místo svého pobytu a našel útočiště v horách mezi pouští Maon a Mrtvým mořem. PP 499.1

Pak došlo Saulovi oznámení: “Hle David jest na poušti Engadi. Tedy vzav Saul tři tisíce mužů vybraných ze všeho Izraele, odešel hledati Davida a mužů jeho na skalách kamsíků.” Davidův hlouček čítal jen šest set mužů, kdežto Saul vytáhl proti němu s třemi tisíci vojáků. V odloučené jeskyni čekal syn Izai a jeho druzi na pokyn Boží, co mají činit. Když Saul vystupoval na horu, odbočil a vstoupil zcela sám právě do jeskyně, v níž se skrýval David se svými muži. Když to viděli Davidovi muži, naléhali na svého vůdce, aby Saula zabil. To, že král je nyní v jejich moci, pokládali za jasný důkaz, že sám Bůh jim vydal nepřítele do jejich rukou, aby ho mohli usmrtit. David byl v pokušení přijmout tento výklad, ale ozval se v něm hlas svědomí a David pravil: “Nevztáhnuť ruky své na pána svého, poněvadž jest pomazaný Hospodinův.” 1. Samuelova 24,2.3.11. PP 499.2

Davidovi muži však nechtěli nechat Saula odejít s pokojem a připomněli svému vůdci slova Boží: “Aj, já dám nepřítele tvého v ruku tvou, abys mu učinil, jakť se koli líbiti bude. Tedy vstav David, uřezal tiše kus pláště Saulova.” 1. Samuelova 24,5. Hryzlo ho však svědomí, že poškodil královo roucho. PP 499.3

Když Saul vycházel z jeskyně, aby pokračoval ve svém pátrání, uslyšel ke svému překvapení hlas. “Pane můj králi!” Obrátil se, aby viděl, kdo ho oslovil a hle, on to syn Izai, muž, jehož chce tak dlouho dostat do své moci, aby ho mohl zabít. David se králi poklonil, uznávaje ho za svého pána. Pak k Saulovi promluvil: “Proč posloucháš řečí lidských, kteříž praví: Hle, David hledá tvého zlého? Aj, dnešního dne viděti mohly oči tvé, že tě byl vydal Hospodin dnes v ruku mou v jeskyni. A byloť mi řečeno, abych tě zabil, ale šanoval jsem tě, nebo řekl jsem. Nevztáhnuť ruky své na pána svého, poněvadž jest pomazaný Hospodinův. Nýbrž, otče můj, pohleď a viz kus pláště svého v ruce mé, a žeť jsem nechtěl, odřezuje křídlo pláště tvého, zabíti tebe. Poznejž tedy a viz, žeť není v úmysle mém nic zlého, ani jaké převrácenosti, a žeť jsem nezhřešil proti tobě; ty pak číháš na duši mou, abys mi ji odjal.” 1. Samuelova 24,10-12. PP 499.4

Když Saul vyslechl slova Davidova, cítil se pokořen a musel uznat, že jsou pravdivá. Byl hluboce dojat a otřesen, když si uvědomil, že byl plně v moci toho, o jehož život usiloval. Před ním stál David, vědom si své neviny. Saul zvolal zjihlým hlasem: “Není-liž to hlas tvůj, synu můj Davide? A pozdvih Saul hlasu svého, plakal.” Pak pravil Davidovi: “Spravedlivější jsi nežli já; nebo ty jsi mi odplatil se dobrým, já pak zlým tobě jsem se odplatil…Zdali kdo nalezna nepřítele svého, propustí ho po cestě dobré? Ale Hospodin odplatiž tobě dobrým za to, co jsi mi dnešního dne učinil. Protož nyní vím, že jistotně kralovati budeš, a že stálé bude v ruce tvé království izraelské.” 1. Samuelova 24,17.18.20.21. Pak David uzavřel se Saulem dohodu, že až se tak stane, bude milostiv rodině Saulově a nevyhladí ji. PP 499.5

David si dobře uvědomoval, jak si Saul dříve počínal, a proto nemohl věřit v královo ujišťování, ani doufat, že jeho pokání bude mít delšího trvání. Proto po Saulově odchodu zůstal dále ve své pevnosti v horách. PP 500.1

Nepřátelství, jež k služebníkům Božím chovají ti, kdož podléhají moci stanově, se občas může změnit v náklonnost, avšak změna nebývá vždy trvalá. Když zlí lidé způsobí služebníkům Páně nějaké příkoří, zmocní se někdy jejich mysli přesvědčení, že spáchali zlo. To s nimi bojuje Duch Páně; proto se pokořují před Bohem a před těmi, jimž ublížili, proto s mění jejich chování. Když však začnou znovu naslouchat našeptávání zloducha, vyvstanou v nich staré pochybnosti a ožije staré nepřátelství a začnou opět páchat to, čeho litovali a čeho se načas vzdali. Začnou opět zlořečit těm, jimž se předtím pokorně doznali, začnou je obviňovat a odsuzovat. Nad takovými má satan větší moc, než měl předtím, protože zhřešili proti většímu světlu. PP 500.2

“Mezi tím umřel Samuel. A shromáždil se všechen Izrael, i oplakali ho, a pochovali jej v domě jeho v Ráma.” 1. Samuelova 25,1. Samuelovu smrt pokládal národ izraelský za nenahraditelnou ztrátu. Odešel velký a laskavý prorok a výborný soudce a zármutek národa byl hluboký a upřímný. Od svého mládí kráčel Samuel v poctivosti před Izraelem. Ačkoli za krále byl uznáván Saul, měl Samuel větší vliv než on, protože jeho život se vyznačoval věrností, poslušností a oddaností. Soudil Izrael po všechny dny svého života. PP 500.3

Když Izraelští srovnávali cestu Saulovu s cestou Samuelovou, uvědomovali se, jaké chyby se dopustili, když volali po králi, aby se přestali lišit od okolních národů. Mnozí s úzkostí sledovali, do jakého stavu se dostává společnost, v níž se rychle šíří nevíra a bezbožnost. Příklad jejich panovníka měl na národ velký vliv. Právem želel Izrael toho, že Samuel, prorok Páně, je mrtev. PP 500.4

Národ ztratil zakladatele a představeného svých svatých škol. To však nebylo vše. Ztratil toho, k němuž byl zvyklý utíkat se se svými těžkostmi a jenž ustavičně orodoval u Boha pro nejvyšší blaho svého lidu. Přímluva Samuelova u Boha dávala lidu pocit bezpečí, neboť “mnohoť může modlitba spravedlivého opravdová”. Jakubův 5,16. Nyní národ cítil, že Bůh ho opouští. Král se zdál blízek šílenství. Právo bylo převrácené a místo pořádku nastoupil zmatek. Bůh popřál svému zestárlému služebníku spočinutí právě v době, kdy národ byl zmítán vnitřními spory a kdy nejvíce potřeboval rozvážných, bohabojných rad Samuelových. Když vzhlíželi k tichému místu jeho odpočinku, s trpkostí vzpomínali, jak byli pošetilí, že ho zavrhli jako svého vládce, protože Samuel byl v tak úzkém styku s nebem, že se zdálo, jakoby spojoval celý Izrael s trůnem Božím. Samuel je učil milovat Boha a posluchat ho. Nyní, když byl mrtev, lid cítil, že je vydán na milost králi, který je ve spolku se satanem a který odtrhne národ od Boha a nebe. PP 500.5

David se nemohl zúčastnit Samuelova pohřbu; truchlil však pro svého milovaného otce. Byl si vědom toho, že Samuelova smrt přervala další pouto, které zadržovalo Saula v jeho činech, a cítil se nyní ještě méně bezpečný, než když prorok žil. A tak využil toho, že Saulova pozornost byla plně zaujata smrtí Samuelovou, aby si vyhledal bezpečnější místo úkrytu. Našel je v poušti Fáran. Zde složil 120. a 121. žalm. V pusté divočině si uvědomoval, že prorok je mrtev a že král je jeho nepřítelem a ve svém žalu zpíval k Bohu: PP 501.1

“Pomoc má jest od Hospodina,
kterýž učinil nebe i zemi.
Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha tvá,
nedřímeť strážný tvůj.
Aj, nedřímeť, ovšem nespí ten,
kterýž ostříhá Izraele…
Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého,
ostříhati bude duše tvé.
Hospodin ostříhati tě bude,
když vycházeti i vcházeti budeš,
od tohoto času až na věky.” PP 501.2

Žalm 121,2-4.7-8.

Když se David se svým hloučkem zdržovali na poušti Fáran, chránili před loupežníky stáda ovcí a skotu, jež patřila boháči jménem Nábal, který měl v této krajině velký statek. Nábal byl potomkem Kálefovým. Měl drsnou povahu a byl lakomý. PP 501.3

Bylo to v době, kdy se stříhaly ovce, v období, kdy vládla veselost. Davidovi a jeho druhům se nedostávalo potravy a podle tehdejšího obyčeje poslal syn Izai k Nábalovi deset mladíků a přikázal jim, aby mu vyřídili pozdravy od svého pána. Pravil jim: “Rcete jemu takto: Zdráv buď a pokoj tobě, pokoj domu tvému, i všemu, což máš, pokoj. Slyšel jsem, že máš střížce a pastýři tvoji bývali s námi. Neučinili jsme jim žádné křivdy, aniž jim co zhynulo po všecky dny, v nichž byli na Karmeli. * Není míněna hora Karmel, nýbrž místo na území Juda u pohorského města Maon. Ptej se služebníků svých, a povědí tobě. Nyní tedy nechť naleznou mládenci milost před očima tvýma, nebo v den veselý přišli jsme; dej, prosím, což máš před rukama, služebníkům svým a syn svému Davidovi.” 1. Samuelova 25,6-8. PP 501.4

David a jeho druzi poskytovali ochranu pastýřům a stádům Nábalovým a nyní žádali, aby boháč pomohl ze své hojnosti zmírnit nedostatek těch, kdož mu prokázali tak cenné služby. David a jeho muži si mohli sami vzít z jeho stád, avšak neučinili tak. Zachovali se počestně. Jejich počínání však na Nábala nezapůsobilo. Odpověď, kterou vzkázal Davidovi, byla pro něho příznačná: “Kdo jest David? Mnohotě nyní služebníků, kteříž se odtrhují jeden každý od pána svého. Ano, vezmu já chléb svůj, a vodu svou a pokrmy své, kteréž jsem připravil strážcům svým a dám je těm lidem, kterýchž neznám, ani vím, odkud jsou?” 1. Samuelova 25,10.11. PP 502.1

Když se mladíci vrátili s prázdnýma rukama a Davidovi o všem pověděli, vzplanul David rozhořčením. Přikázal svým mužům, aby se připravili k boji, neboť se rozhodl, že potrestá muže, který mu odpírá to, na co má nárok, a ještě ho k tomu uráží. Takové unáhlené rozhodnutí odpovídalo více povaze Saulově než Davidově, a svědčilo o tom, že David se ještě musí učit trpělivosti školou utrpení. PP 502.2

Když Nábal propustil Davidovy mládence, spěchal jeden z jeho sluhů k Nábalově manželce Abigail a řekl jí, co se stalo. “Aj,” pravil, “poslal David posly s pouště, aby pozdravili pána našeho, ale on je ukřikal; ješto muži ti prospěšní nám byli velice, ani nám neučinili křivdy, aniž nám co zhynulo, když jsme bývali s nimi na poli. Místo zdi byli nám v noci i ve dne po všecky dny, dokudž jsme s nimi byli, pasouce stáda. Protož nyní pomysl a viz, co bys měla činiti, neboť již zlé věci hotové jsou na pána našeho i na všecken dům jeho.” 1. Samuelova 25,14-17. PP 502.3

Aniž se poradila se svým manželem aniž mu vůbec řekla o svém úmyslu, přichystala Abigail velké množství poživatin, dala je naložit na osly a se služebníky je poslala napřed; sama se pak vypravila na cestu, aby se sešla s Davidem a jeho skupinou. Setkala se s nimi na stráni jedné hory. “Tedy uzřevši Abaigail Davida, rychle ssedla s osla, a padla před Davidem na tvář svou, a poklonila se až k zemi. A padši k nohám jeho, řekla: Na mně, pane můj, ta nepravost. Protož nechť mluví, prosím, služebnice tvá v uši tvé, a vyslyše slova děvky své.” 1. Samuelova 25,23.24. Abigail oslovila Davida s takovou úctou, jako by mluvila s korunovaným králem. Nábal zvolal s pohrdáním: “Kdo jest David?” Abigail ho však oslovila: “Pane můj.” Vlídnými slovy se snažila uklidnit roztrpčení Davida a ospravedlnit u něho svého manžela. Bez okázalosti nebo pýchy, zato však moudře a láskyplně vylíčila Abigail Davidovi, jak silně miluje svou rodinu, a vysvětlila mu, že nevlídnost jejího manžela si nesmí vykládat jako osobní urážku namířenou proti němu, nýbrž pouze jako projev nešťastné a sobecké povahy. PP 502.4

“Protož nyní, pane můj, živť jest Hospodin, a živať jest duše tvá, že tě tobě zbránil Hospodin vylíti krve, a abys nemstil sám sebe. A protož nyní buďtež jako Nábal nepřátelé tvoji, a ti, kteříž hledají zlého pánu mému.” 1. Samuelova 25,26. Za to, že se snaží odvrátit Davida od ukvapeného jednání, nepřipisovala Abigail zásluhy sobě, nýbrž vzdala za to čest a chválu Bohu. Pak nabídla mužům Davidovým své bohaté zásoby potravin jako dar na usmířenou a znovu prohlásila, že to byla ona, která vyvolala hněv náčelníkův. PP 503.1

“Odpusť, prosím,” pravila, “odpusť, prosím, provinění děvce své, neboť jistě vzdělá Hospodin pánu mému dům stálý, poněvadž boje Hospodinovy pán můj vede, a nic zlého se nenalézá při tobě až posavad.” Abigail udělal narážku na to, jak si má David počínat. Má vést boje Hospodinovy. Nemá vyhledávat pomstu za své osobní příkoří, ani kdyby šlo o zrádce. Pravila dále: “A byť i povstal člověk, aby tě stihal a hledal bezhrdlí tvého, budeť však duše pána mého svázána v svazku živých u Hospodina Boha tvého, …A když učiní Hospodin pánu mému dobře podlé toho všeho, jakž zaslíbil tobě, a přikážeť, abys byl vůdcem nad Izraelem: Tedy nebude to k zviklání ani k urážce srdce pánu mému, jako když by vylil krev bez příčiny, aneb když by se mstil pán můj. Když tedy učiní dobře Hospodin pánu mému, rozpoměň se na děvku svou.” 1. Samuelova 25,28-31. PP 503.2

Tato slova mohla vyjít jen z úst toho, kdo je účasten na moudrosti shůry. Jako květina vydechuje svou vůni, tak z Abigail vyzařovala zbožnost, jež se zcela mimovolně zračila v její tváři a projevovala se v jejích slovech a skutcích. V její duši přebýval Duch Syna Božího. Její pokojný projev, který se vyznačoval půvabem a byl pln laskavosti, na Davida neobyčejně zapůsobil. Vystřízlivěl, rozhořčenost ho přešla. Zachvěl se při pomyšlení, jaké následky mohla mít jeho unáhlenost. “Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.” Matouš 5,9. Kéž by bylo více takových jako tato žena izraelská, kteří by klidnými a rozšafnými slovy dovedli uklidnit vzrušené city, uchránit před unáhleností a zabránit tak zlu. PP 503.3

Život zasvěcený křesťanství ustavičně šíří světlo, útěchu a pokoj. Vyznačuje se čistotou, slušností, prostotou a prospěšností. Řídí ho táž nesobecká láska, která posvěcuje jeho vliv. Je naplněn Kristem a zanechává za sebou světlou stopu, kudykoli jeho nositel kráčí. Takovou moudrou kazatelkou a rádkyní byla Abigail. Pod jejím vlivem a vlivem její řeči se Davidovo vzplanutí utišilo. Přesvědčil se, že jednal nemoudře a že ztratil nad sebou vládu. PP 504.1

Pokorně přijal výtku, což vyjádřil slovy: “Nechť mne bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní, a nechť tresce mne, bude mi to olej nejčistší.” Žalm 141,5. Vzdal dík a vyslovil vděčnost za to, že mu Abigail spravedlivě poradila. Je mnoho takových, kteří si myslí, že zasluhují chvály, když přijmou výtku bez reptání. Jak málo je však takových, kteří přijímají výtku s vděčností a blahořečí těm, kteří je chtějí uchránit před nepředloženým jednáním! PP 504.2

Když se Abigail vrátila domů, zastihla Nábala a jeho hosty při velké hostině, která se zvrhla v pitku. Proto mohla svému muži povědět až příštího dne, jak se setkala s Davidem a co s ním mluvila. Nábal byl zbabělý a když si uvědomil, jak svou pošetilostí málem přišel o život, ranila ho mozková mrtvice. Obava, že David se mu přece jen pomstí, ho tak poděsila, že upadl do stavu naprosté bezmocnosti a přestal vůbec vnímat. Po deseti dnech zemřel. Život, který mu Bůh dal, nepřinesl světu nic dobrého. Právě, když se radoval a veselil, promluvil k němu Bůh, tak jako promluvil k boháči v podobenství: “Této noci požádají duše tvé od tebe.” Lukáš 12,20. PP 504.3

David se pak s Abigail oženil. Měl sice už jednu ženu, ale zvyky tehdejších národů ovlivnily jeho názory a jednání. I velcí a spravedliví zbloudí, když jednají podle světských zvyklostí. David pak po celý život pociťoval trpké následky toho, že se oženil s mnoha ženami. PP 504.4

Po smrti Samuelově prožil David několik klidných měsíců. Opět se uchýlil do své samoty na poušť Zif. Zifejští však, ve snaze zajistit si přízeň královu, oznámili Saulovi místo, kde se David skrývá. Tato zpráva opět probudila nenávist, jež dřímala v Saulově srdci. Znovu povolal své válečníky a jal se s nimi stíhat Davida. Zvědové pracující pro Davida však donesli synu Izai zprávu, že Saul ho opět pronásleduje, a David se s několika muži vypravil, aby zjistil, kde se jeho nepřítel nachází. Když v noci postupovali opatrně vpřed, narazili na tábor a spatřili před sebou stany krále a jeho pobočníků. Nikdo je nezpozoroval, celý tábor klidně spal. David vyzval své přátelé, aby s ním šli až doprostřed nepřátelského ležení. Na jeho otázku: “Kdo vstoupí se mnou k Saulovi do ležení?” odpověděl ihned Abizai: “Já sstoupím s tebou.” 1. Samuelova 26,6. PP 504.5

Kryti hlubokým stínem, jejž vrhaly skály, vstoupil David a jeho průvodce do tábora nepřítele. Jak se snažili zjistit přesný počet svých protivníků, narazili na spícího Saula; jeho oštěp byl zabodnut v zemi a u hlavy měl nádobu s vodou. Vedle něho ležel Abner, vrchní velitel vojska, a kolem nich leželi všude vojáci v tvrdém spánku. Abizai pozdvihl svůj oštěp a pravil Davidovi: “Dalť Bůh dnes nepřítele tvého v ruku tvou: protož nyní, medle nechť jej probodnu pojednou kopím až do země, tak že nebude potřebí podruhé.” Čekal na svolení, ale místo toho mu David pošeptal. “Nezabíjej ho; nebo kdo vztáhna ruku svou na pomazaného Hospodinova, byl by bez viny?...Živť jest Hospodin, leč Hospodin raní jej, aneb den jeho přijde, aby umřel, aneb na vojnu vytáhna, zahyne. Mně nedej Hospodin, abych vztáhnouti měl ruku svou na pomazaného Hosppdinova.Ale nyní vezmi medle to kopí, kteréž jest u hlavy jeho, a tu číši vodnou, a odejděme. I vzal David kopí a číši vodnou u hlavy Saulovy, a odešli, tak že žádný neviděl, ani nezvěděl, ani nepocítil, ale všichni spali, nebo sen tvrdý Hospodinův připadl byl na ně.” 1. Samuelova 26,8-12. Jak snadno může Hospodin učinit nejsilnějšího slabochem, zbavit nejmoudřejšího rozumu a nejbdělejšího ostražitosti! PP 505.1

Když byl David v bezpečné vzdálenosti od tábora, vystoupil na vrch pahorku a hlasitě zavolal na lid a na Abera: “Zdaliž ty nejsi muž? A kdo jest tobě rovný v Izraeli? Proč jsi tedy neostříhal krále, pána svého? Nebo přišel jeden z lidu, aby zabil krále, pána tvého. Neníť to dobře, co jsi učinil. Živť jest Hospodin, že jste hodni smrti, proto že neostříháte pána svého, pomazaného Hospodinova. Ale nyní pohleď, kde jest kopí královo a číše vodná, kteráž byla u hlavy jeho. Tedy poznal Saul hlas Davidův a řekl: Není-liž to hlas tvůj, synu můj Davide? Odpověděl David: Jest můj hlas, pane můj králi. Řekl také: Proč je to, že pán můj honí služebníka svého? Nebo co jsem učinil? A co jest zlého v ruce mé? Protož nyní poslyš, prosím, pane můj králi, slov služebníka svého.” Znovu se král doznal: “Zhřešilť jsem, navratiž se, synu můj Davide. Neboť nebudu více zle činiti tobě, proto že jsi draze sobě vážil života mého dnešní den. Aj, bláznivě jsem dělal a bloudil přenáramně. A odpovídaje David, řekl: Teď hle kopí královo. Nechť přijde někdo z služebníků, a vezme je.” 1. Samuelova 26,15-19.21.22. Ačkoli Saul slíbil: “Nebudu více zle činiti tobě”, nevydal se David v jeho moc. PP 505.2

David již podruhé ušetřil života svého panovníka a to udělalo na Saula tak hluboký dojem, že ještě s větší pokoru doznal svou chybu. Projev takové dobrotivosti ho ohromil a pokořil. Když se loučil s Davidem, Saul zvolal: “Požehnaný jsi, synu můj Davide. Tak čině, dokážeš ctnosti, a v tom se zmocňuje, zkvetneš.” 1. Samuelova 26,25. Syn Izai však nevěřil, že se nezmění toto královo rozpoložení. PP 505.3

David propadl beznaději, že se kdy se Saulem smíří. Zdálo se mu, že nakonec padne nevyhnutelně za oběť králově zášti, a proto se rozhodl, že si opět najde útočiště v zemi Filištínských. Se šesti sty muži, jimž velel, odebral se k Achisovi, králi Gát. PP 506.1

David nabyl přesvědčení, aniž se byl obrátil o radu k Bohu, že Saul ho určitě zavraždí. I když Saul usiloval o jeho bezživotí, Hospodin nezapomínal zajišťovat Davidovi království. Bůh uskutečňuje své záměry, které se lidským zrakům jeví jakoby obestřeny tajemstvím. Člověk nemůže rozumět cestám Božím; vidí jen vnějšek a zkoušky, jež mu Bůh ukládá, považuje za věc, namířenou proti němu, jež mu má jen uškodit. Také David viděl jen vnějšek a přestal myslit na zaslíbení Boží. Začal pochybovat, že kdy dosedne na trůn. Dlouhotrvající zkouška unavila jeho víru a vyčerpala jeho trpělivost. PP 506.2

Hospodin neposlal Davida, aby se uchýlil k Filištínským, největším nepřátelům Izraele. Právě tento národ bude patřit až do konce k jeho nejhorším nepřátelům a David se k němu utekl, aby u něho hledal pomoc ve chvíli nouze. Ztratil všechnu důvěru v Saula a v ty, jež mu sloužili, a vydal se na milost nepřátelům svého národa. David byl statečným vojevůdcem a projevil se jako chytrý a úspěšný válečník. Když se však uchýlil právě k Filištínským, jednal přímo proti svým vlastním zájmům. Bůh mu uložil, aby rozvinul svůj prapor v zemi judské, nedostatek víry ho však zavedl až tak daleko, že bez rozkazu Hospodinova opustil své místo, kde měl své povinnosti. PP 506.3

Davidova nedůvěra zneuctila Boha. Filištínští se Davida báli více než Saula s jeho vojskem. Když se David dal pod ochranu Filištínských, odhalil jim slabost svého vlastního národa. Tím povzbudil tyto nelítostné nepřátele, aby Izrael utiskli. David byl pomazán, aby povstal na obranu národa Božího; a Hospodin nechtěl, aby jeho služebníci povzbuzovali bezbožné tím, že jim ukazují slabiny národa Božího, neboť projevují nezájem o jeho blaho. A navíc svým odchodem k pohanům vzbudil u svých bratří dojem, že šel sloužit pohanským bohům. Svým činem připravil půdu pro to, že jeho pohnutky začaly být nesprávně vykládány a že mnozí začali být proti němu zaujati. Učinil právě to, co satan chtěl, aby učinil, neboť nepřátelé Boha a národa Božího jásali, když hledal útočiště u Filištínských. David nepřestal uctívat Boha, ani nepřestal být oddán věci Boží. Obětoval však víru v Boha za svou osobní bezpečnost, a tím poskvrnil přímost a věrnost, kterou Bůh vyžaduje od svých služebníků. PP 506.4

Král Filištínských přijal Davida srdečně. Vřelost jeho přijetí vyvolalo jednak to, že král se Davidovi obdivoval, jednak to, že jeho ješitnosti lichotilo, že u něho hledá ochranu Hebrej. Na území Achisově se David cítil jistý před zradou. Přišel sem s celou rodinou a s celým příbuzenstvem i se vším svým majetkem a jeho muži rovněž. Podle všech známek přišel do země Filištínských, aby se v ní natrvalo usadil. To vše hovělo Achisovi, který přislíbil, že izraelským uprchlíkům poskytne ochranu. PP 507.1

David žádal, aby mu vykázali usedlost na venkově, někde daleko od královského sídelního města, a král mu milostivě přidělil za sídlo Sicelech. David si uvědomoval, že pro něho a jeho lidi by bylo nebezpečné, kdyby žili pod vlivem modloslužebníků. Ve městě, které bylo zcela vyhrazeno jen pro ně, mohli vzývat Boha s větší svobodou, než by byli mohli, kdyby byli zůstali v Gát, kde by pohanské zvyky mohly být pro ně jen zdrojem zla a nesnází. PP 507.2

Z města, jež mu bylo vyhrazeno, podnikal David válečné výpady proti Gessurským, Gerzitským a Amalechitským, a všechny pobíjel, aby nikdo nemohl donést o tom zprávu do Gát. Vždy, když se vrátil z bitvy, předstíral Achisovi, že bojoval proti příslušníkům svého vlastního národa, proti mužům kmene Juda. Král uvěřil tomuto předstírání a viděl v Davidovi posilu pro Filištínské, neboť pravil: “Jižtě se velice zošklivil lidu svému izraelskému, protož budeť mi za služebníka na věky.” 1. Samuelova 27,12. David věděl, že vyhubení těchto pohanů je vůlí Boží, a věděl také, že byl určen k tomu, aby tento úkol splnil. Nekráčel však podle rad Božích, když se uchýlil ke klamu. PP 507.3

“I stalo se za dnů těchto, že Filištínští sebrali vojska svá k boji, aby bojovali s Izraelem. I řekl Achis Davidovi: Věz nepochybně, že potáhneš se mnou na vojnu, ty i muži tvoji.” David ani nepomyslil na to zvednout ruku proti svému vlastnímu národu, nevěděl však, jak se zachovat, dokud mu okolnosti nenaznačí, co je povinen učinit. Proto odpověděl králi vyhýbavě: “Teprv ty oznáš, co učiní služebník tvůj.” 1. Samuelova 28,1.2. Achis si tato slova vykládal jako příslib pomoci v nastávající válce a dal své slovo, že Davidovi se dostane velkých poct a vysokého postavení u královského dvora Filištínských. PP 507.4

Ačkoli David ve své víře v Boží zaslíbení poněkud zakolísal, přece měl stále na mysli, že Samuel ho pomazal na krále Izraele. Připomínal si, jak mu Bůh dal v minulosti zvítězit nad nepřáteli. Vzpomínal velkého milosrdenství Božího, jež ho uchránilo před rukou Saulovou, a byl rozhodnut, že svatou důvěru nezradí. I když mu král Izraele ukládal o život, nepřipojí se se svými bojovníky k nepřátelům svého národa. PP 507.5