Když apoštol Pavel sloužil Bohu a učil lid, jeho řeč a kázání “se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí”. Pravdy, které hlásal, mu zjevil Duch svaty; “Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo ne-poznal, co je v Bohu, než Duch Boží... O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost,” prohlásil Pavel, “ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha”. (1 K 2,4.10-13) PNL 231.5
Po celou dobu svého působení se apoštol spoléhal na přímé Boží vedení. Zároveň však velmi dbal na to, aby jednal v souladu s rozhodnutími všeobecného shromáždění v Jeruzalémě. “A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.” (Sk 16,5) Přestože se nyní u některých setkal s neporozuměním, nalezl útěchu ve vědomí, že splnil svou povinnost. Když mohl nyní předložit židovským starším štědré příspěvky, vyšlo najevo, že povzbuzoval obrácené křesťany k oddanosti, štědrosti a bratrské lásce. PNL 231.6
Jakmile Pavel předal starším tyto dary, “vyprávěl jim podrobně všechno, co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany” (Sk 21,19). Tato zpráva naplnila všechny, dokonce i ty, kdo pochybovali, přesvědčením, že apoštolovu činnost provázelo Boží požehnání. “Když to vyslechli, chválili Boha.” (Sk 21,20) Poznali, že nebe se přiznalo k metodám jeho práce. Štědré dary, které ležely před nimi, potvrzovaly Pavlovo svědectví o věrnosti nových sborů založených mezi pohany. Muži, kteří patřili k těm, kdo odpovídali za Boží dílo v Jeruzalémě, a kteří požadovali, aby byla přijata svévolná kontrolní opatření, viděli nyní apoštolovu službu v novém světle. Dospěli k přesvědčení, že jejich jednání nebylo správné, že žili v zajetí židovských zvyků a tradic, a že se tak stali velkou překážkou pro šíření evangelia. Nepoznali totiž, že zeď, která oddělovala židy a pohany, byla zbořena Kristovou smrtí. PNL 232.1