Apoštol se obrací i na starší sborů a připomíná jim, jaké povinnosti mají jako pastýři Kristova stáda: “Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.” (1 Pt 5,2-4) PNL 303.1
Všichni, kdo byli povoláni k pastýřské službě, by měli pozorně bdít nad Božím stádem; neměli by je střežit jako svrchovaní vládci, ale měli by je povzbuzovat, posilovat a povznášet. Být kazatelem vyžaduje mnohem více než jen kázat; tato služba spočívá ve svědomité práci s lidmi. Církev na této zemi se skládá z chybujících mužů a žen. Vyučit je a vychovat tak, aby již v tomto životě konali dobré dílo a aby mohli být v budoucím životě korunováni slávou a nesmrtelností, stojí hodně trpělivosti a namáhavého úsilí. Je zapotřebí kazatelů — věrných pastýřů, kteří nebudou Božímu lidu lichotit ani s ním nebudou zacházet tvrdě, ale budou jej sytit chlebem života; mužů, kteří ve svém životě denně zakoušejí proměňující moc Ducha svatého a kteří ty, pro něž pracují, milují hlubokou, nesobeckou láskou. PNL 303.2
Protože je pastýř povolán k tomu, aby v církvi čelil odcizení, zahořklosti, závisti a žárlivosti, musí jednat ohleduplně. Aby dokázal uvést věci do pořádku, musí pracovat v Kristově duchu. Měl by důsledně varovat, kárat hříchy, napravovat křivdy, a to nejen z kazatelny, ale také při práci s jednotlivci. Svéhlaví lidé se mohou poselství Božího služebníka vzpírat, obviňovat ho z bezpráví a kritizovat. Pak by měl mít kazatel na paměti, že “moudrost shůry’ je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.” (Jk 3,17.18) PNL 303.3
Úkolem kazatele evangelia je vynášet “na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu” (Ef 3,9). Jestliže někdo vstoupí do této služby a vybírá si jen takovou práci, která vyžaduje co nejméně obětí, spokojuje se s kázáním, zatímco práci s lidmi přenechává někomu jinému, Bůh nemůže v jeho díle najít zalíbení. Lidé, pro které Kristus zemřel, hynou kvůli nedostatku smysluplné osobní práce. Ti, kdo začali působit jako kazatelé a nejsou ochotni pracovat s jednotlivci, jak to vyžaduje péče o Boží stádo, nepochopili své poslání. PNL 303.4
Pravý pastýř se vyznačuje duchem nezištnosti. Zapomíná sám na sebe, aby mohl konat Boží skutky. Káže Boží slovo a navštěvuje lidi v jejich domovech, a tak se dozvídá o jejich potřebách, bolestech a zkouškách. A protože spolupracuje s Kristem, který nese ta největší břemena, sdílí s nimi jejich trápení, utěšuje je v je-jich starostech, tiší jejich duchovní hlad a získává je pro Boha. Při této práci provázejí kazatele nebeští andělé a on sám je osvěcován a poučován o pravdě, která činí člověka moudrým ke spasení. PNL 304.1
V souvislosti s ponaučeními, která Petr udělil těm, kdo zastávají v církvi zodpovědné postavení, vytyčil ještě několik všeobecných zásad, které by měli dodržovat všichni, kdo patří do církevního společenství. Mladší členy vyzval, aby se řídili příkladem křesťanské pokory starších: “Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‘Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost’. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu ‘svou starost vložte na něj’, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‘lev řvoucí’ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.” (1 Pt 5,5-9) PNL 304.2
Takto psal Petr věřícím v době, kdy církev procházela obdobím zvláštních zkoušek. Mnozí se již stali účastníky Kristova utrpení a brzy mělo začít období hrozného pronásledování. Mnozí z těch, kdo působí v církvi jako učitelé a vedoucí představitelé, položí během několika málo let své životy za evangelium. Zakrátko vtrhnou mezi věřící draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. Ale ti, kdo upínají své naděje ke Kristu, by se neměli ničím takovým nechat odradit. Slovy povzbuzení a útěchy obracel Petr pozornost věřících od nynějších zkoušek a budoucího utrpení k dědictví nehynoucímu, neposkvrněné-mu a nevadnoucímu (viz 1 Pt 1,4). Vroucně se modlil: “Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.” (1 Pt 5,10.11) PNL 304.3