Zpočátku byly zkušenosti efezského sboru poznamenány dětskou prostotou a nadšením. Věřící se usilovně snažili řídit každým Božím slovem a svými životy svědčili o opravdové a upřímné lásce ke Kristu. S radostí plnili Boží vůli, protože v jejich nitru trvale přebýval Spasitel. Byli naplněni láskou ke svému Vykupiteli, a proto jejich hlavním cílem bylo získávat lidi pro Pána. Vůbec je nenapadlo, že by si drahocenný poklad Kristovy milosti mohli ponechat pro sebe. Byli si vědomi důležitosti svého poslání a závažnosti poselství: “Na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. ” (L 2,14) Proto hořeli touhou rozšířit radostnou zvěst o spasení do nejvzdálenějších končin země. A svět poznal, že byli s Ježíšem. Hříšní lidé, kteří litovali svých přestoupení, kteří získali odpuštění a byli očištěni a posvěceni, byli přivedeni k Bohu skrze jeho Syna. PNL 333.4
Členové církve byli jednotní ve svém smýšlení i jednání. Láska ke Kristu byla jako zlatý řetěz, kterým byli k sobě navzájem připoutáni. Neustále rostli v poznání Pána a v jejich životech se projevovala Kristova radost a jeho pokoj. Pamatovali na sirotky a vdovy v jejich soužení a chránili se před poskvrnou světa. Věděli, že kdyby se takto nechovali, jednali by v rozporu se svým vyznáním a zapírali by svého Vykupitele. PNL 333.5
Dílo postupovalo kupředu v každém městě. Lidé, kteří se obrátili, měli pocit, že o vzácném pokladu, který přijali, musí na oplátku vyprávět ostatním. Nedopřáli si klidu, dokud světlo, které osvítilo jejich mysl, nepředali dalším. A tak se velký počet nevěřících seznámil s podstatou křesťanské naděje. Bloudícím, psancům a těm, kdo tvrdili, že znají pravdu, ale měli raději rozkoš než Boha, byly určeny vřelé osobní výzvy vyslovené pod vlivem Ducha svatého. PNL 334.1