V průběhu roku, který Pavel a Barnabáš strávili s věřícími v Antiochii, Bůh bohatě žehnal jejich úsilí. Žádný z nich však dosud nebyl oficiálně vysvěcen ke službě evan-gelia. Nyní ve své křesťanské zkušenosti dozráli natolik, že je Bůh hodlal pověřit obtížným misijním dílem. V této práci budou odkázáni na veškerou pomoc, kterou jim církev může poskytnout. PNL 92.2
“V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem... a Saul. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svátý: ‘Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.’”(Sk 13,12) Dříve než byli tito apoštolově vysláni jako misionáři do pohanského světa, po modlitbách a postu na ně vložili ruce, a tak byli slavnostně zasvěceni Bohu. Tím je církev zmocnila nejen k vyučování pravdy, ale také k tomu, aby s veškerou církevní pravomocí křtili a zakládali sbory. PNL 92.3
Křesťanská církev tehdy vstupovala do důležitého období. Dílo hlásání evangelia mezi pohany mělo nyní rychle postupovat kupředu a církev měla být posílena velkou žní lidí získaných pro Krista. Apoštolově, kteří byli pověřeni vedením tohoto díla, však budou vystaveni podezírání, předsudkům a závisti. Svým učením o tom, že Bůh zbořil zeď, která tak dlouho rozdělovala a působila svár (viz Ef 2,14) mezi židovským a pohanským světem, na sebe nevy hnutelně přivolají obvinění z kacířství. Mnozí pravověrní židé budou zpochybňovat jejich pravomoc ke zvěstování evangelia. Bůh však předvídal, jakým nesnázím budou muset jeho služebníci čelit. Aby jejich práci nestály v cestě nepřekonatelné překážky, vydal své církvi ve zjevení pokyn, aby byli apoštolové odděleni ke kazatelské práci. Jejich vysvěcením věřící veřejně uznali, že byli ustanoveni Bohem, aby nesli pohanům radostné poselství evangelia. PNL 92.4
Pavel i Barnabáš již přijali pověření od samotného Boha. Vkládáním rukou tedy nezískali žádnou novou milost nebo zvláštní schopnosti. Jednalo se spíše o uznaný způsob ustanovení do úřadu a o potvrzení pravomoci v tomto úřadě. Tímto obřadem vtiskla církev Božímu dílu svou pečeť. PNL 93.1
Pro židy měl tento obřad velký význam. Když židovský otec žehnal svým dětem, s bázní vkládal své ruce na jejich hlavu. Když mělo být obětováno zvíře, ten, jemuž byla propůjčena kněžská pravomoc, vložil ruku na hlavu zvířete. A když nyní služebníci sboru věřících v Antiochii vložili své ruce na Pavla a Barnabáše, prosili tím Boha, aby vyvoleným apoštolům požehnal ve zvláštním díle, k němuž byli ustanoveni. PNL 93.2
Později byl obřad vkládání rukou často zneužíván; byl mu připisován neopodstatněný význam, jako by na ty, kdo byli takto vysvěceni, ihned sestoupila moc, která je uschopnila k vykonávání jakékoli duchovní služebnosti. Ale zpráva o oddělení Pavla a Barnabáše neobsahuje žádnou zmínku, která by naznačovala, že by pouhým vložením rukou získali nějaký dar. V Písmu je jen stručná zpráva o jejich vysvěcení a o tom, jaký význam měl tento obřad pro jejich budoucí práci. PNL 93.3
Z toho, co se přihodilo, když Duch svatý vyvolil Pavla a Barnabáše ke zcela konkrétní službě, je zřejmé, že Bůh působí ve své církvi prostřednictvím povolaných nástrojů. Když sám Spasitel před několika lety poprvé zjevil Pavlovi svůj božský záměr, hned nato mu přivedl do cesty členy nově založeného sboru v Damašku. Ani tamější církev nebyla dlouho ponechána v nejistotě, pokud šlo o osobní zkušenosti obráceného farizeje. Nyní měl být úkol, jímž byl Pavel tehdy pověřen, splněn v ještě větším rozsahu. Proto Duch svatý znovu potvrdil, že Pavel je nástrojem vyvoleným ke zvěstování evangelia pohanům, a přikázal církvi, aby Pavla a jeho spolupracovníka vysvětila. Když vedoucí představitelé sboru v Antiochii “konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‘Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal’” (Sk 13,2). PNL 93.4