Pohané byli velmi potěšeni, že je Kristus přijal za Boží děti, a s vděčností naslouchali kázání. Ti, kdo uvěřili, se o evangelium horlivě dělili s dalšími, takže “slovo Páně se šířilo po celé krajině” (Sk 13,49). PNL 100.7
Takovou žeň pohanů předpověděli pisatelé naplnění Duchem svatým již o mnoho staletí dříve. Lidé však těmto prorockým výrokům nerozuměli. Ozeáš řekl: “Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: ‘Nejste lid můj’, bude se jim říkat: ‘Synové živého Boha’.” Dále Ozeáš uvádí: “Vseji jej pro sebe do země, Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo Nejsoulid-můj, řeknu: ‘Tys můj lid’, a on řekne: ‘Můj Bože!’” (Oz 2,1.25) PNL 100.8
Šíření evangelia mezi pohany předpověděl během své pozemské služby i sám Spasitel. V podobenství o zlých vinařích řekl zatvrzelým Židům: “Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.” (Mt 21,43) Po svém vzkříšení přikázal Ježíš učedníkům: “Jděte ke všem národům a zís-kávejte mi učedníky.” Všichni měli být varováni, a proto měli učedníci kázat “evangelium všemu stvoření”. (Mt 28,19; Mk 16,15) PNL 101.1
Přestože se Pavel a Barnabáš v Pisidské Antiochii zaměřili na pohany, nepřestali pracovat ani pro židy. Obraceli se na ně, kdykoli existovala naděje, že je vyslechnou. Později zvěstoval Pavel a jeho spolupracov-níci evangelium židům i pohanům v Tesalonice, Korintu, Efezu a v dalších důležitých městech. Jejich úsilí se však od této chvíle soustředilo především na vybudování Božího království v pohanských oblastech, mezi národy, které toho o pravém Bohu a jeho Synu věděli jen málo nebo vůbec nic. PNL 101.2
Pavel a jeho pomocníci hluboce soucítili s těmi, kdo “byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě”. Díky neúnavné službě apoštolů mezi pohany se “cizinci a při-stěhovalci”, kteří byli “kdysi vzdálení”, dozvěděli, že se “stali blízkými pro Kristovu prolitou krev” a že skrze víru v jeho oběť smíření mohou získat “právo Božího lidu” a “patřit k Boží rodině”. (Ef 2,12.13.19) PNL 101.3
Pavel rostl ve víře a bez ustání pracoval na vybudování Božího království mezi těmi, které učitelé Izraele zanedbávali. Neustále vyvyšoval Ježíše Krista jako Krále králů a Pána pánů (viz 1 Tm 6,15) a napomínal věřící, aby v něm zapustili kořeny, na něm postavili základy a pevně se drželi víry (viz Ko 2,7). PNL 101.4
Pro ty, kdo věří, se Kristus stal pevným základem. Na tomto živém kameni mohou stavět jak židé, tak pohané. Je dost velký pro všechny a dost silný na to, aby unesl tíhu a břemeno celého světa. Je zřejmé, že tuto skutečnost zakusil ve svém životě i sám Pavel. Když se apoštol v závěru své služby v dopise obracel na skupinu věřících pohanů, kteří vytrvali ve své lásce k pravdě evangelia, napsal: “Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolově a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.” (Ef 2,20) PNL 101.5
Když se v Pisidii šířilo radostné poselství, nevěřící Židé z Antiochie, zaslepení svými předsudky, “pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města, podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje” (Sk 13,50). PNL 101.6
Apoštolově se tímto jednáním ne-nechali odradit; vzpomněli si totiž na slova svého Pána: “Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. ” (Mt 5,11.12) PNL 102.1
Evangelium se šířilo a apoštolové měli důvod k radosti. Jejich působení mezi obyvateli Pisidské Antiochie bylo bohatě požehnáno a věřící, které zde zanechali, aby po nějakou dobu pokračovali v práci sami, “byli naplněni radostí a Duchem svatým” (Sk 13,52). PNL 102.2