Jedním z nejušlechtilejších svědectví vydaných pro Obnovu náboženskou byl odpor, podaný křesťanskými knížaty německými sněmu ve Špýru, roku 1529. Odvaha, víra a stálost těchto mužů Božích, vydobyla příštím stoletím svobodu myšlení a svědomí. Dle jejich protestu nazvala se reformovaná církev ‘protestantskou’; zásady téhož odporu jsou “jádrem protestantismu.”1D’Aubigné, kn. 13, kap.6. VS 145.1
Obnově nastával chmurný a nebezpečný den. Ač byl vydán rozkaz ve Wormsu, prohlašující Luthera za vyvrhele a zakazující hlásání aneb věření jeho naukám, přece až dosud vládla v říši náboženská snášenlivost. Boží Prozřetelnost držela na úzdě síly, protivící se pravdě. Karel V. byl by rád zkrušil Obnovu, ale kdykoliv se rozpřáhl k ráně, vždy byl donucen vésti ruku svou stranou. Často se zdálo, že jest neodvratná zkáza těch, kteří se opovážili vzdorovati. Římu, ale v rozhodném okamžiku objevilo se Turecké vojsko na hranicích, jindy opět králi Francouzský aneb i sám papež, žárle na vzrůstající moc císařovu, vypověděl tomuto válku; a tak uprostřed válečného víru a sváru národů mohla se náprava náboženská šířiti a mohutněti. VS 145.2