19. kapitola — Prorok pokoje

Dílo Elizea jako proroka se v mnohém velmi lišilo od díla Eliášova. Eliášovi bylo svěřeno poselství, jež odsuzovalo a soudilo; proto jeho hlas nebojácně a nesmlouvavě volal krále a lid, aby se odvrátili od svých zlých cest. Elizeovo poslání nebylo tak bojovné; jeho úkolem bylo vybudovat a upevnit dílo, jež započal Eliáš, učit lid cestě Páně. Písmo svaté ho líčí, jak navazoval osobní styk s lidmi a jak, obklopen syny proroků, působil svými divy a svou službou uzdravení a radost.PK 154.1

Elizeus by mírné a laskavé povahy. Dokázal však také projevit velkou přísnost. Ukázalo se to cestou do Bethel, kdy byl vystaven posměchu bezbožné mládeže, která vyšla z města. Tito mladí lidé uslyšeli o Eliášově vystoupení na nebe a učinili si z této slavné události terč svých úsměšků, volajíce na Elizea: “Vystup, lysý, vystup, lysý!” Když uslyšel jejich posměšná slova, prorok se obrátil a vnuknutím Všemohoucího vyslovil nad nimi prokletí. Strašný soud, který následoval, byl z dopuštění Božího. “Vyskočivše dvě medvědice z lesa, roztrhaly z nich čtyřidcatero a dvě děti.” 2. Královská 2,23.24.PK 154.2

Kdyby byl Elizeus nechal posměšky bez povšimnutí, byla by se mu lůza dále posmívala a byla by ho dále tupila a jeho poslání učit a zachraňovat lid ve chvíli vážného národního ohrožení by tím mohlo být zmařeno. Tento jediný příklad hrozné přísnosti stačil, aby si získal vážnost pro celý svůj život. Padesát let vcházel a vycházel branou Bethel, procházel zemí z města do města, potkával se se zástupy zahálčivé, sprosté, nevázané mládeže; nikdo se mu však už neposmíval, ani ho nezlehčoval jako proroka nejvyššího.PK 154.3

I laskavost by měla mít své hranice. Vážnost musí být udržována se vší přísností, nebo jinak ji budou mnozí brát s posměchem a s pohrdáním. Falešná laskavost, domlouvání a shovívavost, s níž často rodiče a vychovatelé jednají s mládeží, je jedním z nejhorších zel, jichž je možno se na ní dopustit. V každé rodině je nezbytná pevnost, rozhodnost a určitost v požadavcích.PK 154.4

Úcta, již se mládeži posmívající se Elizeovi nedostávalo, je věcí, jež by se měla pečlivě střežit. Každé dítě by mělo být vychováváno k tomu, aby projevovalo pravou úctu k Bohu. Jméno Boží by nikdy nemělo být pronášeno lehkomyslně nebo bezmyšlenkovitě. Andělé si zastírají tváře, když je vyslovují. S jakou úctou pak bychom je my, padlí a hříšní, měli brát do úst!PK 155.1

Úcta má být prokazována i zástupcům Božím — kazatelům, učitelům a rodičům, kteří jsou povoláni k tomu, aby mluvili a jednali na místě Boha. Úctou, jež je jim prokazována, je uctíván Bůh.PK 155.2

Také zdvořilost je jedním z darů Ducha a měl by ji zachovávat každý. Má moc uhlazovat povahy, jež by bez ní zhrubly a zdrsněly. Ti, kdož se vydávají za následovníky Kristovy a jsou přitom hrubí, nevlídní a nezdvořilí, neznají Ježíše. Nemusíme sice pochybovat o jejich upřímnosti a přímosti, avšak upřímnost a přímost nenahradí nedostatek laskavosti a zdvořilosti.PK 155.3

Duch laskavosti, jenž dopomohl Elizeovi k tomu, aby zapůsobil tak mocným vlivem na životy mnohých v Izraeli, je patrný z jeho přátelských vztahů k rodině bydlící v Sunem. Při putování křížem krážem královstvím “stalo se některého času, že šel Elizeus skrze Sunem, kdež byla jedna žena vzácná, kteráž ho pozdržela, aby jedl u ní. A od toho času chodívaje tudy, stavoval se tam, a jídal chléb”. Žena poznala, že Elizeus je “muž Boží svatý” a řekl svému muži: “Udělejme pokojík malý, a postavme tam jemu ložce, stůl, stolici a svícen, aby, když by koli k nám přišel, obrátil se tam.” 2. Královská 4,8-10. Do tohoto útočiště přicházel Elizeus často, těše se jeho klidem a pokojem. Ani Bůh nenechal ženinu laskavost bez povšimnutí. Její dům byl bez dětí; Pán pak ji odměnil za její pohostinnost tím, že jí dal syna.PK 155.4

Uplynula léta. Dítě poodrostlo a mohlo už chodit s ženci na pole. Jednoho dne dostalo úpal a “řeklo otci svému: Hlava má, hlava má!” Otec přikázal jednomu služebníkovi, aby donesl dítě k jeho matce; “a když ho vzal a přinesl k matce jeho, sedělo na klíně jejím až do poledne a umřelo. Tedy ona vstoupivši, položila je na ložce muže Božího, a zavřevši ho, vyšla.” 2. Královská 4,19-21.PK 155.5

Ve svém žalu se žena sunamitská rozhodla obrátit se na Elizea a požádat ho o pomoc. Prorok byl tehdy na hoře Karmel a žena, doprovázena svým sluhou, se hned za ním vydala. “A když ji uzřel muž Boží zdaleka, řekl Gézi služebníku svému: Hle Sunamitská tamto. Portož nyní běž jí v cestu a rci jí: Dobře-li se máš? Dobře-li se má muž tvůj? Dobře-li se má syn?” Sluha učinil, jak mu přikázáno, zdrcená matka však neprozradila příčinu svého zármutku, dokud nedošla k Elizeovi. Když slyšel o její ztrátě, poručil Elizeus Gézi: “Přepaš bedra svá, a vezmi hůl mou v ruku svou a jdi. Jestliže potkáš koho, nepozdravuj ho, a jestliže tě kdo pozdraví, neodpovídej jemu, a přijda, polož hůl mou na tvář dítěte.” 2. Královská 4,25.26.29.PK 156.1

Matka se však nedal upokojit, dokud s ní nepůjde Elizeus sám. “Živť jest Hospodin a živať je duše tvá, žeť se tebe nespustím” pravila. “Protož vstav, bral se za ní. Gézi pak byl předšel je, a položil hůl na tvář dítěte, ale nebylo hlasu, ani čitelnosti. Pročež vraceje se jemu vstříc, pověděl mu, řka: Neprobudilo se dítě.” 2. Královská 4,30.31.PK 156.2

Když přišli k domu, vešel Elizeus do pokoje, v němž leželo mrtvé dítě, “zavřel dveře před oběma, a modlil se Hospodinu. Pak vstoupiv na lože, zpolehl na dítě, vloživ ústa svá na ústa jeho, a oči své na oči jeho, a ruce své na ruce jeho, a rozprostřel se nad ním. I zahřálo se tělo dítěte. A odvrátiv se, procházel se po domě jednak sem jednak tam; potom vstoupiv, rozprostřel se opět nad ním. I kýchalo dítě až do sedmikrát, a otevřelo to dítě oči své.” 2. Královská 4,33-35.PK 156.3

Pak Elizeus zavolal Gézi a přikázal mu, aby poslal k němu matku. “A když přišla k němu, řekl jí: Vezmiž syna svého. Jakž vešla, padla k nohám jeho a poklonila se k zemi. I vzala syna svého a vyšla.” 2. Královská 4,36.37.PK 156.4

Tak byla odměněna víra této ženy. Kristus, velký dárce života, uzdravil jejího syna. Podobně budou odměněni jeho věrní, až při jeho příchodu ztratí smrt svou moc a hrob přijde o vítězství, jež pokládá za své. Pak Kristus vrátí svým služebníkům dítky, jež jim odňala smrt. “Takto praví Hospodin: Hlas v Ráma slyšán jest, naříkání a pláč přehořký. Ráchel plačeci synů svých, nedala se potěšiti po synech svých, proto že žádného není. Takto praví Hospodin: Zdrž hlas svůj od pláče, a oči své od slz, nebo budeš míti mzdu za práci svou, … a navrátí synové do svého kraje.” Jeremjáš 31,15-17.PK 156.5

Ježíš nás potěšuje v našem žalu nad mrtvými poselstvím o věčné naději: “Z ruky hrobu vyplatím je, od smrti vykoupím je; budu zhoubcem tvým, ó smrti, budu zkázou tvou, ó hrobe.” Ozeáš 13,14. “Já jsem živý; byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků a mám klíče smrti a podsvětí.” Zjevení 1,18. “Sám Pán sestoupí s nebe, jakmile zazní výzva, jakmile se ozve hlas archanděla a Boží polnice. Mrtví v Kristu vstanou nejprve, potom my živí, kteří se toho dožíváme, spolu s nimi budeme uchváceni v oblacích, půjdeme naproti Pánu do vzduchu, a tak budeme trvale s Pánem.” 1. Tesalonickým 4,16.17.PK 157.1

Jako Spasitel lidstva, jehož byl předobrazem, působil Elizeus mezi lidmi tak, že uzdravoval a současně při tom učil. Věrně a neúnavně se po cleý svůj dlouhý a činorodý život snažil pěstovat a rozvíjet důležitou výchovnou práci ve školách proroků. Prozřetelností Boží byla jeho výchovná naučení, jež dával skupinám zanícených mladých mužů, provázena mocným vlivem Ducha svatého a někdy i dalšími neomylnými důkazy, svědčícími o jeho moci jako služebníka Hospodinova.PK 157.2

Při jdedné ze svých návštěv ve škole v Galgala učinil jedovatou krmi poživatelnou. “Byl hlad v té zemi, a synové proročtí seděli před ním. I řekl mládenci svému: Přistav hrnec velikiý, a navař kaše synům prorockým. Protož vyšel jeden na pole, aby nasbíral zelin, a nalezl rév polní, a nasbíral z něho tykví polních plnou sukni svou, a přišed, skrájel to do hrnce, aby navařil kaše, nebo neznali toho. I vylili mužům těm, aby jedli. Stalo se pak, když jedli tu kaši, že vzkřikli a řekli: ‘Smrt v hrnci, muži Boží!’ A nemohli jísti. Kterýžto řekl: Vezměte mouky. Kteréž nasypav do hrnce, rozkázal vylíti lidu. I jedli, aniž co zlého bylo v hrnci.” 2. Královská 4,38-41.PK 157.3

Bylo to také v Galgala, když byl stále hlad v celé zemi, že tam Elizeus nasytil sto mužů darem, který mu přinesl “muž z Balsalisa”. Byly to “chleby z prvotin, totiž dvacet chlebů ječných a klasů nových nevymnutých”. Mezi přítomnými bylo mnoho takových, kteří měli veliký hlad. Když přinesli dar, řekl Elizeus svému služebníku: “Dej lidu, ať jedí. Odpověděl služebník jeho: Což to mám předložiti sto mužům? Opět řekl: Dej lidu, ať pojedí. Nebo tak praví Hospodin: jísti budou, a ještě zůstane. A tak předložil jim. I jedli, a zůstalo ještě vedlé řeči Hospodinovy.” 2. Královská 4,42-44.PK 158.1

Jakou blahosklonnost projevil Kristus, když skrze svého služebníka vykonal tento div, aby nasytil hladové! Od té doby znovu a znovu, ač ne vždy tak výrazným a patrným způsobem, působí Pán Ježíš, aby uspokojil potřeby člověka. Kdybychom měli pronikavější duchovní zření, poznali bychom lépe, jak laskavě jedná Bůh s dětmi člověka.PK 158.2

I malá část milosti Boží stačí ke všemu. Ruka Boží může všechno stonásobně rozmnožit. Ze svých zdrojů může Bůh prostřít stůl i na poušti. Dotykem své ruky může rozmnožit skrovnou zásobu tak, aby postačila pro všechny. Byla to moc Boží, která rozmnožila chleby a obilí v rukou synů prorockých.PK 158.3

Když pak působil Kristus na zemi a učinil podobný div, nasytiv zástupy lidu, projevila se táž nedůvěra, jaká se ukázala u těch, kdo spolupracovali se starým prorokem. “Což,” pravil Elizeův služebník, “to mám předložiti sto mužům?” A když Ježíš vyzval své učedníky, aby dali lidu, odpověděli: “Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, leda bychom my šli a nakoupili pokrmů pro všechen tento lid.” Lukáš 9,13. Co je to pro takové množství?PK 158.4

Toto poučeení platí pro dítky Boží v každé době. Jestiže Pán přikáže, aby se vykonalo určité dílo, nechť se člověk nepozastavuje nad tím, je-li příkaz rozumný, nebo jak asi dopadne jeho usilování, uposlechne-li jej. Zásoba v jeho rukou se mu může zdát nedostatečná k tomu, aby uspokojila potřebu; v rukou Božích se však ukáže víc než dostačující. Služebník “předložil jim, i jedli a zůstalo ještě vedlé řeči Hospodinovy.”PK 158.5

Dnes je církvi velmi zapotřebí plnějšího pocitu vztahu Boha k těm, jež vykoupil darem svého Syna, a větší víry v pokrok věci Boží na zemi. Nechť nikdo nemarní čas naříkáním nad nedostatečností svých prostředků. Na pohled se mohou jevit malé, avšak činorodost a víra v Boha rozmnoží zdroje. Bůh znásobí dar, který mu byl přinesen s díkuvzdáním a s prosbou o požehnání, jako znásobil pokrm, který byl poskytnut synům prorockým a hladovým zástupům.PK 159.1