William Miller, poctivý a čestný farmář, který původně pochyboval o Boží autoritě Písma, ale upřímně toužil poznat pravdu, se měl stát hlasatelem druhého Kristova příchodu. Podobně jako mnozí jiní reformátoři, také Miller se v mládí potýkal s nedostatkem. Byla to však pro něj velká škola, která ho naučila sebezapření, ale i činorodosti. Pocházel z rodiny, pro jejíž členy byla typická nezávislost a svobodomyslnost, ale i vytrvalost a horlivé vlastenectví — tedy vlastnosti, které se výrazně projevily i v jeho povaze. Jeho otec byl kapitánem v revoluční armádě a skromné poměry, ve kterých Miller vyrůstal, byly dány oběťmi a strádáním oné bouřlivé doby (viz Dodatek č. 28). VDV 211.1
Miller byl tělesně velmi zdatný a od dětství vynikal také nadprůměrnou inteligenci. S přibývajícími léty se jeho rozumové schopnosti prohlubovaly. Ačkoli neměl možnost studovat na vysoké škole, díky touze po poznání i návyku všechno pečlivě promýšlet a kriticky zkoumat se z něho stal člověk se zdravým úsudkem a velkým rozhledem. Vynikal bezúhonností a těšil se záviděníhodné pověsti; lidé si ho vážili pro jeho poctivost, hospodárnost a dobročinnost. Díky vynaloženému úsilí a pracovitosti získal záhy dobré postavení, přitom se ale ještě dále vzdělával. Úspěšně působil na několika postech v civilní i vojenské sféře a zdálo se, že se před ním doširoka otevírá cesta k bohatství a slávě. VDV 211.2
Miller měl opravdově zbožnou matku — své dětství proto prožil v náboženském prostředí. V raném mládí se však dostal do společnosti deistů, kteří na něj měli podstatný vliv — většinou šlo totiž o lidi ušlechtilých vlastností, kteří se těšili všeobecné vážnosti svých spoluobčanů. Jelikož žili v křesťanském prostředí, byli křesťanstvím také do určité míry ovlivněni. Bibli pak mohli vděčit za vynikající povahové vlastnosti, díky nimž také získali uznání a důvěru ostatních. Přesto však těmito vlastnostmi působili proti Božímu slovu. Jejich názory postupně přejal i Miller. Tehdy běžný výklad Bible měl četná úskalí, která mu připadala nepřekonatelná. Jeho nová víra, která Bibli dala stranou, mu však místo ní nenabídla nic lepšího a zdaleka mu nepřinášela uspokojení. Přesto se jí držel asi dvacet let — do svých třiačtyřiceti, kdy si pod vlivem Ducha svatého uvědomil vlastní hříšnost. Jeho dosavadní přesvědčení mu nepřineslo jistotu, co bude po smrti — budoucnost se mu zdála temná a chmurná. Později o svých tehdejších pocitech napsal: VDV 211.3
“Při pomyšlení na smrt mě mrazilo. Jestliže budou lidé vydávat počet ze svého života, bude to znamenat záhubu pro všechny. Nebe nad mou hlavou mi připadalo jako z bronzu a země pod mýma nohama jako železo. Věčnost — co to je? A smrt — proč je? Čím více jsem o tom uvažoval, tím méně jsem tomu rozuměl. Čím více jsem na to myslel, tím zmatenější byly mé vývody. Snažil jsem se na to nemyslet, to se mi ale nedařilo — své myšlenky jsem nedokázal ovládnout. Byl jsem opravdu zoufalý, vůbec jsem ale nechápal proč. Reptal jsem a nadával — ale nevěděl jsem na koho. Věděl jsem, že se mýlím, nevěděl jsem ale, jak nebo kde najít pravdu. Cítil jsem lítost a beznaděj.” VDV 212.1