V takovém stavu žil několik měsíců. A potom, jak napsal: “Najednou jsem začal velmi intenzivně přemýšlet o povaze Spasitele. Uvědomoval jsem si, že by opravdu mohla existovat tak dobrá a soucitná bytost, která by se obětovala za naše hříchy, a tím nás zachránila před trestem za hřích. Okamžitě jsem pocítil, jak laskavá by musela taková bytost být, a představoval jsem si, jak bych se schoval do její náruče a důvěřoval jejímu milosrdenství. Napadlo mě: Jak ale dokázat, že taková bytost existuje? Dospěl jsem k přesvědčení, že kromě Bible nemám jediný důkaz o existenci takového Spasitele, ani o tom, co přijde v budoucnu…” VDV 212.2
“Poznal jsem, že Bible představuje právě takového Spasitele, jakého jsem potřeboval. Nemohl jsem pochopit, že obyčejná kniha obsahuje zásady tak dokonale přizpůsobené potřebám hříšného světa. Musel jsem připustit, že Písmo je zjevení od Boha. Bibli jsem si oblíbil a v Ježíši Kristu jsem našel přítele. Spasitel se pro mne stal nejpřednějším mezi desetitisíci. Bible, o které jsem si ještě donedávna myslel, že je nesrozumitelná a že si odporuje, se nyní stala ‘světlem pro mé nohy, … které osvěcuje mou stezku’. Našel jsem vnitřní klid a pocit uspokojení. Poznal jsem, že Pán Bůh je pevnou Skálou uprostřed oceánu života. Bible se stala hlavním předmětem mého studia a mohu popravdě říci, že jsem ji studoval s velkým potěšením. Zjistil jsem, že z ní vlastně neznám ani polovinu. Připadalo mi nepochopitelné, že jsem předtím neviděl její krásu a že jsem ji odmítal. Nacházel jsem v ní odpověď na všechny touhy mého srdce, lék na každou nemoc duše. Ztratil jsem chuť číst cokoli jiného. To jediné, po čem jsem toužil, bylo získat moudrost od Boha.” (S. Bliss, Paměti Williama Millera, str. 65—67) VDV 212.3
Miller se veřejně přihlásil k víře, kterou předtím zavrhoval. Jeho bývalí přátelé však okamžitě začali předkládat důkazy, které také on dříve uváděl, aby dokázal, že Bible není inspirována Bohem. Na to jim nebyl schopen odpovědět. Uvažoval však: Je-li Bible zjevením od Boha, musí tvořit nedílný celek a její jednotlivé části si nesmějí navzájem odporovat. Jestliže má lidem poskytnout poučení, musí jim být srozumitelná. Rozhodl se, že Písmo prozkoumá a zjistí, zda lze všechny zdánlivé rozpory vyřešit. VDV 212.4
Rozhodl se, že nebude brát v úvahu tehdy všeobecně přijímané názory a nebude používat ani současné komentáře k Bibli, ale že bude porovnávat jednu část Písma s druhou pomocí odvolávek uvedených na spodním okraji stránek Bible a konkordance. Ve svém studiu postupoval systematicky a metodicky, začal první knihou Mojžíšovou, četl verš po verši a nepostoupil dále, dokud mu smysl několika přečtených vět nebyl úplně jasný. Kdykoli narazil na něco nejasného, podle svého zvyku porovnal nejasné místo se všemi ostatními místy, o kterých se domníval, že řeší stejnou otázku. Připouštěl, že každé slovo v textu má význam. Když měl pocit, že studovaný text zapadá do rámce všech ostatních obdobných textů, považoval problém za vyřešený. Kdykoli tedy narazil na těžce srozumitelnou stať, našel vysvětlení v některé jiné části Písma. Protože se při zkoumání Písma opravdově modlil, aby ho Pán osvítil, objasnilo se mu všechno, co dříve považoval za nesrozumitelné. Tak se mu potvrdila pravdivost žalmistových slov: “Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.” Žalm 119,130. VDV 213.1
S velkým zájmem studoval knihy Daniel a Zjevení a používal pro jejich výklad stejnou zásadu jako při výkladu ostatních částí Bible. Ke své velké radosti zjistil, že prorockým symbolům lze porozumět. Poznal, že proroctví — pokud se již splnila — se naplnila do posledního písmene, a že všechny obrazy, symboly a přirovnání vysvětluje buď samotný oddíl, nebo jiné části Bible, a lze jim proto porozumět. Později napsal: “Tak jsem se přesvědčil, že Bible je soustava zjevených pravd, formulovaných naprosto jasně a jednoduše, takže ani prostý člověk by v nich neměl zabloudit.” (Bliss, str. 70) Tak se mu v řetězu pravdy skládal článek po článku — jako odměna za úsilí, jež vynaložil na pečlivé zkoumání biblických proroctví. Andělé působili na jeho mysl a pomáhali mu v porozumění. VDV 213.2
Způsob, jakým se proroctví splnila v minulosti, vzal za měřítko, jímž posuzoval splnění všech proroctví, jež se mají naplnit v budoucnu. Došel k přesvědčení, že tehdy obecný názor na duchovní vládu Ježíše Krista — tisícileté království tady na zemi před koncem světa — nemá biblické opodstatnění. Nauka, že před osobním příchodem Pána Ježíše bude na zemi tisíc let spravedlnosti a pokoje, odsouvá do vzdálené budoucnosti naléhavost Božího dne. I když se lidem může líbit, odporuje učení Ježíše Krista a jeho apoštolů, kteří tvrdili, že pšenice a plevel mají růst spolu až do žní, tedy do konce světa, “se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu” a “v posledních dnech nastanou zlé časy”. Království temnoty potrvá až do příchodu Pána Ježíše a bude zničeno “dechem Kristových úst a zahubeno zjevením jeho příchodu”. Matouš 13,30.38-41; 2. Timoteovi 3,13.1; 2. Tesalonickým 2,8. VDV 214.1
Prvokřesťanská církev neučila, že se celý svět obrátí a Pán Ježíš bude vládnout na této zemi; toto učení přijala většina křesťanů až počátkem osmnáctého století. Jeho následky byly ovšem nedobré, stejně jako v případě každého jiného bludu. Příchod Ježíše Krista odsouvalo do daleké budoucnosti a vedlo lidi k tomu, aby nebrali vážně znamení, která ohlašují, že se blíží. Vzbuzovalo falešný pocit jistoty a bezpečí, takže mnozí zcela zanedbávali přípravu na setkání s Pánem. VDV 214.2