Při modlitbě za nemocné vyjadřujeme prosbu, aby je Pán uzdravil, když je to jeho vůle. Když by to Boží vůle nebyla, potom prosíme Pána, aby nemocné potěšil svojí milostí a v utrpení je podepřel svojí přítomností. MZN 63.1
Mnozí, kteří by měli dát všechny domácí záležitosti do pořádku, zapomínají na to v naději, že modlitba za jejich uzdravení bude vyslyšena. Opírají se o nesprávnou naději, a ani si neuvědomují, že by měli povzbudit své děti, rodiče i přátele a dát jim patřičnou radu. Bývá to velká škoda. Jsou tak opojeni jistotou, že se na přímluvnou modlitbu uzdraví, že se ani neodváží učinit rozhodnutí o rozdělení majetku a zaopatření rodiny nebo vyjádřit to, co by určitě řekli, kdyby věděli, že je brzy stihne smrt. Tím se rodina i přátelé často dostávají do nepříjemné situace, neboť mnohé, co by se dalo vyjasnit, zůstává bez vysvětlení, protože se nemocní bojí, že zmínka o tom by mohla být zapřením víry. Tím, že se spoléhají, že je modlitba víry uzdraví, často zanedbávají i nejpotřebnější ošetření, jen aby nezapřeli víru. MZN 63.2
Děkujeme Pánu, že s ním smíme přednostně spolupracovat ve službě zdraví a používat všechny dostupné uzdravujicí prostředky. Když léčbu všemožně podpoříme, víru tím nijak nezapíráme. (Counsels on Health, s. 376) MZN 64.1