“Tehdy jim Ježíš řekl přímo: ‘Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!’” Jan 11,14.15. Tomáš byl přesvědčen, že na cestě do Judska nečeká Mistra nic jiného než smrt. Vzchopil se však a řekl ostatním učedníkům: “Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!” Jan 11,16. Věděl, že Židé Krista nenávidí. Chtěli jej zabít, ale to se jim nepodařilo, neboť čas, který mu byl vyměřen, dosud neuplynul. Nebeští andělé Ježíše chránili a ani v Judsku, kde na něho rabíni chystali nejrůznější léčky a ze všech sil mu ukládali o život, se mu nemohlo nic stát. TV 336.5
Ježíšova slova: “Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl,” učedníky velmi překvapila. Chtěl se snad Spasitel domu svých nešťastných přátel vyhnout? Zdálo se, že Marie, Marta i umírající Lazar zůstali ve svém zármutku sami. Kristus je však neopustil. Všechno viděl a po Lazarově smrti posiloval smutné sestry svou milostí. Byl s nimi v jejich zármutku, když Lazar zápasil se smrtí. Při slovech: “Lazar umřel” jej svírala stejná úzkost jako je. TV 336.6
Kristus však nemyslel jen na své milované v Betanii, ale i na výchovu učedníků. Měli se stát jeho zástupci ve světě, aby mohli všichni lidé přijmout Otcovo požehnání. Kvůli nim dopustil, aby Lazar zemřel. Kdyby jej byl uzdravil z nemoci, nebyl by už potom vykonal zázrak, který je nejpřesvědčivějším důkazem jeho božství. TV 337.1
Kdyby byl Kristus u lůžka nemocného Lazara, Lazar by nezemřel, protože satan by nad ním neměl žádnou moc. V přítomnosti Dárce života by nad ním smrt nemohla zvítězit. Proto Kristus nespěchal. Dovolil, aby nepřítel uplatnil svoji sílu, potom jej však vyhnal a porazil. Dopustil, aby Lazar podlehl smrti a aby jej zarmoucené sestry viděly v hrobě. Dobře věděl, že pohled na mrtvou tvář milovaného bratra bude pro jejich víru ve Vykupitele těžkou zkouškou. Věděl však i to, že boj, kterým budou muset projít, jejich víru ještě posílí. Všechno jejich utrpení prožíval s nimi. S příchodem otálel, ale to neznamenalo, že by je snad měl méně rád. Věděl, že kvůli nim, kvůli Lazarovi, kvůli sobě i učedníkům musí zvítězit. TV 337.2
“Kvůli vám, abyste uvěřili.” Lidé, kteří se odevzdávají do Boží péče, poznají, že právě ve chvílích nejhlubšího zoufalství je jim Boží pomoc nejblíže. S vděčností se potom budou ohlížet na nejhorší období svého života. “Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky.” 2. Petrův 2,9. Vyvede je z každého pokušení a utrpení, jejich víra se upevní a budou mít bohatší zkušenosti. TV 337.3
Kristus se nevydal za Lazarem okamžitě také proto, že chtěl prokázat milost i těm, kdo jej nepřijali. Nespěchal, aby vzkříšením Lazara mohl svému tvrdohlavému nevěřícímu lidu znovu dokázat, že on je skutečně “vzkříšení a život”. Kristus se nechtěl vzdát naděje na záchranu svého lidu, ubohých bloudících ovcí z izraelského domu. Trápila jej jejich zatvrzelost. Ve svém milosrdenství se rozhodl jim ještě jednou dokázat, že je Spasitelem a že jako jediný může odhalit život a nesmrtelnost. Chtěl jim podat důkaz, který kněží nebudou moci vyvrátit. Proto cestu do Betanie odkládal. TV 337.4
Vzkříšení Lazara bylo vrcholným zázrakem, který měl označit jeho dílo Boží pečetí a potvrdit jeho božství. TV 338.1
Cestou do Betanie Ježíš jako obyčejně uzdravoval nemocné a pomáhal trpícím. Když dorazil na místo, poslal sestrám vzkaz, že již přišel. Nešel hned do domu, ale zůstal v ústraní u cesty. Neměl rád okázalé obřady Židů, které pořádali, když zemřel někdo z jejich přátel nebo příbuzných. Slyšel kvílení najatých plaček a nechtěl se se sestrami mrtvého setkat v takovém zmatku. Kromě truchlících přátel tam byli i příbuzní rodiny. Někteří z nich měli v Jeruzalémě vysoké postavení a byli mezi nimi i Kristovi úhlavní nepřátelé. Kristus znal jejich úmysly, a proto o sobě nedal hned všem vědět. TV 338.2
Posel předal Martě zprávu tak tiše, že ostatní nic nezpozorovali. Marie byla ponořena do svého zármutku a ani ona nic neslyšela. Marta se ihned zvedla a šla svému Pánu naproti. Marie si myslela, že sestra odešla k Lazarovu hrobu, a beze slova dál seděla pohroužená do svého žalu. TV 338.3