S hory Olivetské Spasitel předvídal bouři, která se měla snésti nad apoštolskou církví; a pronikaje hlouběji do budoucnosti, viděl svým zrakem divoké, pustošící bouře, jež se měly snésti na jeho přívržence v nastávajících dobách temna a pronásledování. V několika krátkých, ale velmi významných výrocích předpověděl, jak se budou vládci tohoto světa chovati vůči církvi Boží.1Viz Mat. 24:9, 21, 22. VS 27.1
Dějiny prvotní církve dosvědčily splnění slov Spasitelových. Mocnosti země i pekla spikly se proti Kristu, zosobněnému v jeho vyznavačích. Pohanstvo tušilo, že zvítězí-li evanjelium, jejich chrámy a oltáře budou smeteny; proto soustředilo své síly na zničení křesťanstva. Plameny pronásledování byly zaníceny. Křesťané byli olupováni o své majetky a vyháněni ze svých domovů. “Mnohý boj utrpení snášeli.” 2 žid. 10:32. “Posměchy a mrskáním byli trápeni, ano i vězením a okovy.”3žid. 11:36. Veliký počet jich zpečetil své svědectví krví. Urozený i otrok, bohatý i chudý, učený i neučený, všichni byli zabíjeni bez rozdílu a bez milosti. VS 27.2
Tato pronásledování, zahájená za Nerona, asi v době mu-čednické smrti Pavlovy, trvala po staletí s větší nebo menší zuřivostí. Křesťané byli nesprávně obviněni z nejhnusnějších zločinů, a prohlašováni za původce velikých neštěstí — hladu, moru i zemětřesení. Poněvadž stali se předmětem všeobecné nenávisti a podezřívání, byli vždy pohotově udavači, aby za odměnu zradili nevinného. Křesťané byli odsuzováni jako buřiči proti vládě, jako nepřátelé náboženství a hlíza společnosti. Mnozí byli předhozeni divokým šelmám nebo upáleni za živa v divadlech. Někteří byli ukřižováni; jiní byli zašiti do kůží divokých šelem a hozeni do arény, kde je psi roztrhali. Jejich trest byl často hlavní zábavní částí veřejných slavností. Obrovské zástupy se shromažďovaly k takové podívané, a provázely jejich smrtelné bolesti smíchem a potleskem. VS 27.3
Následovníci Kristovi byli pronásledováni všude, kde hledali útočiště, tak jako kořist šelmami. Byli nuceni skrývati se na opuštěných místech. “Kamenováni jsou, sekáni, pokouším, mečem zmordováni; (jichžto nebyl svět hoden,) po pustinách bloudíce, i po horách a jeskyních, i v doupatech země.”1žid. 11:37, 38. Katakomby (podzemní chodby), skytaly útulek tisícům. Pod pahorky v okolí Říma byly prokopány v zemi a skalách dlouhé chodby; temná a spletitá síť průchodů táhla se na míle daleko mimo hradby městské. V těchto podzemních skrýších pocho-vávali vyznavači Kristovi své mrtvé; a zde také, podezříváni a vyobcováni jsouce, nacházeli domov. VS 28.1
Při všem tom krutém pronásledování uchovávali si tito svěd-kové Ježíšovi neposkvrněnou svou víru. Ač zbaveni všeho po-hodlí, zapuzeni ze světla slunečního, bydlíce v temném ale přá-telském klínu země, nestěžovali si. Slovy víry, trpělivosti a naděje těšil druh druha, aby snáze snášeli útrapy a svízele. Ztráta veškerého pozemského blahobytu nemohla je donutiti, aby se zřekli víry v Krista. VS 28.2
Jako služebnici Boží za starých dob, mnozí “mučeni jsou, neoblíbivše sobě vysvobození, aby lepšího dosáhli vzkříšení.”2žid. 11:35. Hlas sestoupil k nim od trůnu Božího: “Budiž věrný až do smrti, a dámť korunu života.”3Zjev. 2:10. VS 28.3
Marné bylo úsilí Satanovo zničiti církev Kristovu násilím. Velký zápas, v němž učedlníci Ježíšovi obětovali životy, neustal když tito věrní praporečníci padli na svém stanovišti. Byvše poraženi, zvítězili. Dělníci Boží byli zabiti, ale Jeho dílo stále pokračovalo. Evangelium se stále šířilo a počet jeho přívržencu vzrůstal. Kdyby se byli následovníci Kristovi dali oklamati a svésti k protivení se Bohu, pak by jejich síla, statečnost a stálost byla daremná, a oni byli by se stali snadnou kořistí. VS 28.4