Víra a poslušnost

Kristus řekl: “Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.” Jan 12,26. Když přicházíme k Bohu, měli bychom prosit, abychom pochopili jeho záměr a mohli ho naplnit, aby se naše touhy podřídily jeho zájmům. Vděčně bychom měli uznat a přijmout Boží vůli, a nežádat, aby ji přizpůsobil naší. Je pro nás lepší, když Bůh na naše modlitby neodpoví, kdy a jak chceme. On učiní víc a lépe, než mohou vystihnout všechna naše přání, protože naše lidská moudrost je někdy spíše nerozvážností.MZN 46.1

Když jsme se upřímně modlívali při lůžkách mužů, žen a dětí a viděli jsme, že se nám vrátili z bran smrti k životu jako odpověď na opravdové modlitby, věřili jsme, že se máme modlit s celou rozhodností a že nemůžeme prosit o nic méně než o život. Neodvažovali jsme se ani říci: “Když to oslaví tebe, Bože,” z obavy, aby v tom nebyl nějaký náznak pochybnosti. Úzkostlivě jsme pozorovali ty, kteří se nám opravdu vrátili z bran smrti. Ale byli jsme svědky i toho, že někteří z těch, kteří byli uzdraveni, obzvláště mladí lidé, zapomněli na Boha, žili zpustlým životem a působili zármutek a úzkost rodičům, přátelům a hanbu těm, kteří se v bázni Boží za ně modlili. Nežili ke cti a slávě Boží, ale svým hříšným životem Boha jen uráželi.MZN 47.1

Už více nechceme Pánu poroučet nebo se snažit přizpůsobit jeho vůli našim přáním. Když ho život nemocných může oslavit, prosíme, aby žili, ale stát se má vůle Boží. Naše víra může být ještě pevnější a jistější, když svoji touhu svěříme všemoudrému Bohu a když mu všechno odevzdáme v důvěře a bez horečnaté ustaranosti. Máme zaslíbení. Víme, že nás vyslechne, když prosíme podle jeho vůle.MZN 47.2

Naše prosby nesmějí být příkazem, ale přímluvou, aby udělal, o co prosíme. Když je sbor jednotný, má i moc. Když však část věřících jde se světem a mnozí se oddali žádostem, které Bůh nenávidí, potom pro ně může vykonat jen málo. Nevěra a hřích je oddělují od Boha. Někdy jsme tak duchovně slabí, že nemůžeme unést mnoho duchovního požehnání bez nebezpečí, že by nás začala unášet sláva, a projevy Božího požehnání bychom začali zdůvodňovat vlastní domnělou dokonalostí a spravedlností, zatímco všechno je jen projevem laskavosti našeho nebeského Otce, a ne výsledkem nějaké naší dobroty. (Testimonies For The Church, sv. 2, s. 146-149)MZN 48.1