33. kapitola — Kniha zákona

Potlačovaný, přesto však mocný vliv, jímž působila poselství proroků o babylónském zajetí, připravil ve značné míře cestu k nápravě, jež nastala v osmnáctém roce Joziášovy vlády. Toto nápravné hnutí, jež na čas odvrátilo hrozící soudy, vzniklo zcela nečekaně objevením a prozkoumáním části Písma svatého, jež se podivným způsobem ztratila.PK 261.1

Téměř před sto lety, když se za Ezechiáše poprvé slavily velikonoční svátky, bylo rozhodnuto, aby kněží denně veřejně četli lidu z knihy zákona. Právě zachovávání ustanovení zaznanenaných Mojžíšem, zvláště pak těch, jež byly uvedeny v knize smlouvy a jež tvoří část páté knihy Mojžíšovy, způsobilo, že Ezechiášova vláda byla tak blahodárná. Manasses se však opovážil nedbat těchto ustanovení; a za jeho vlády se hrubou nedbalostí opis knihy zákona, chovaný v chrámě, ztratil. Tak byl lid na mnohá léta připraven o pokyny, jež zákon obsahuje.PK 261.2

Ztracený rukopis našel v chrámě velekněz Helkiáš, když se na budově chrámu prováděly rozsáhlé opravy podle plánu krále Joziáše na záchranu posvátné stavby. Velekněz dal vzácnou knihu Safanovi, učenému písaři, který ji přečetl, pak ji odnesl králi a řekl mu o tom, jak byla objevena.PK 261.3

Joziáš byl hluboce dojat, když slyšel poprvé číst napomínání a varování, zaznamenaná v tomto starém rukopisu. Ještě nikdy si předtím neuvědomil, jak prostě a jasně ukázal Bůh Izraelským “život i smrt, požehnání i zlořečenství” (5. Mojžíšova 30,19), a jak často je nabádal, aby si vybrali cestu života, aby se mohli stát chválou na zemi, požehnáním všech národů. “Buďte silní a zmužile se mějte, nebojte se, ani se lekejte,” napomínal Izrael Mojžíš, “nebo Hospodin Bůh tvůj, on jde s tebou, neopustíť a nezanechá tebe.” 5. Mojžíšova 31,6.PK 261.4

Kniha obsahuje hojnost ujištění, že Bůh je ochoten učinit to nejkrajnější pro spásu těch, kdož v něho plně věří. Jako je vysvobodil z egyptského otroctví, tak mocně zasáhne, aby se usadili v Zemi zaslíbené a stanuli v čele národů země.PK 261.5

Povzbuzení, jež se nabízela jako odměna za poslušnost, byla provázena proroctvími o soudech, jež stihnou neposlušné; a když král uslyšel slova vnuknutá Duchem svatým, poznal, že líčí poměry, jež jsou podobné poměrům, jaké právě panují v jeho království. Když slyšel prorocké líčení odklonu od Boha, ohromilo ho v té souvislosti jasné prohlášení, mluvící o tom, že den pohromy přijde rychle a nebude z něho úniku. Řeč byla jasná, nemohlo být omylu ve smyslu slov. A v závěru svitku rukopisu, kde bylo shrnuto, co Bůh učinil pro Izrael a co se stane v budoucnu, bylo o tom řečeno dvojnásob jasně. Před vším Izraelem Mojžíš prohlásil:PK 262.1

“Pozorujte nebesa a mluviti budu,
poslyš i země výmluvností úst mých.
Sstupiž jako déšť naučení mé,
spadniž jako rosa výmluvnost má,
jako tichý déšť na mladistvou trávu,
a jako příval na odrostlou bylinu,
Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu.
Vzdejtež velebnost Bohu našemu,
Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí,
nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé.
Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm,
spravedlivý a přímý jest.”PK 262.2

5. Mojžíšova 32,1-4.
“Rozpomeň se na dny staré,
považte let každého věku;
vzeptej se otce svého, a oznámí tobě,
starců svých, a povědí tobě.
Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům,
když rozsadil syny Adamovy,
rozměřil meze národům
vedlé počtu synů Izraelských.
Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho.
Nalezl jej v zemi pusté,
a na poušti veliké a hrozné;
vůkol vedl jej, vyučil jej,
a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého.”PK 262.3

5. Mojžíšova 32,7-10.
Avšak Izrael “opustil Boha Stvořitele svého,
a zlehčil sobě Boha spasení svého.
K horlení popudili ho cizími bohy,
ohavnostmi zdráždili jej.
Obětovali ďáblům, ne Bohu,
bohům, jichž neznali,
novým, kteříž z blízka přišli,
jichžto se nic nestrašili otcové vaši.
Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi;
zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.
To když viděl Hospodin,
popudil se hněvem proti synům a dcerám svým,
A řekl: Skryji před nimi tvář svou,
podívám se posledním věcem jejich;
nebo národ převrácený jest,
synové, v nichž není žádné víry.
Oniť jsou mne popudili k horlení
skrze to, což není Bůh silný,
rozhněvali mne svými marnostmi.
I jáť popudím jich k závisti
skrze ty, kteříž nejsou lid,
skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím.
Shromáždím na ně zlé věci,
střely své vystřílím na ně.
Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými
a nakažením morním přehořkým žráni budou.
Nebo národ ten nesmyslný jest
a nemající rozumnosti.PK 263.1

Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu,
prohlédali by na poslední věci své.
Jak by jich jeden honiti mohl tisíc,
a dva pryč zahnati deset tisíců?
Jediné že Bůh skála jejich prodal je,
a Hospodin vydal je.
Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich,
což nepřátelé naši sami souditi mohou.
Zdaliž to není schováno u mne?
Zapečetěno v pokladnicích mých?
Máť jest pomsta a odplata,
časemť svým klesne noha jejich;
nebo blízko jest den zahynutí jejich,
a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně.” 5. Mojžíšova 32,15-21.23.24.28-31.34.35.PK 264.1

Tato místa v Písmě a jim podobná ukázala Joziášovi, jak miluje Bůh svůj lid a jak si oškliví hřích. Když král četl proroctví o rychlém soudu nad těmi, kdož setrvají ve vzpouře, chvěl se o budoucnost. Zvrácenost Judy byla veliká; jaký tedy bude následek jejich stálého odpadlictví?PK 264.2

V dřívějších letech nebyl král lhostejný k panujícímu modloslužebnictví. “Léta zajisté osmého kralování svého, když ještě mládenček byl, počal hledati Boha Davida otce svého, dvanáctého pak léta počal vyčišťovati Judy a Jeruzaléma od výsostí, hájů, rytin a slitin. Nebo u přítomnosti jeho rozbořili oltáře Bálů, i obrazy slunečné, kteříž byli na nich, zpodtínal. Též i háje a rytiny, i slitiny zdrobil a setřel, a rozsypal po hrobích těch, kteříž jim obětovávali. Kosti pak kněží popálil na oltářích jejich, a vyčistil Judu a Jeruzalém.” 2. Paralipomenon 34,3-5.PK 264.3

Mladý vládce se neuspokojil tím, že vykonal tuto práci v zemi Judy, nýbrž rozšířil své dílo i na části Palestiny, jež dříve obývalo dest kmenů Izraele, z nichž nyní zbyl jen malý zbytek. “Tak vyčistil,” praví se v Písmu, “i města v pokolení Manasses, Efraim a Šimeon, až i Neftalím.” Teprve když prošel křížem krážem touto zpustošenou krajinou, a “zkazil oltáře a háje, a rytiny stroskotal na kusy, a všechny obrazy slunečné vysekal po vší zemi Izraelské,” (2. Paralipomenon 34,6.7) vrátil se do Jeruzaléma.PK 264.4

Tak se Joziáš od svého raného věku snažil využít svého postavení krále, aby vyzvedl zásady svatého zákona Božího. A nyní, když mu písař Safan četl z knihy zákona, poznal král, že v tomto svitku je pokladnice vědění, mocný spojenec v díle nápravy, kterou by tak rád provedl v zemi. Rozhodl se, že se bude řídit jejími radami, že učiní vše, co je v jeho moci, aby seznámil lid s jejím učením, a že jej povede k tomu, aby se v něm vypěstovala úcta a láska k zákonu nebes.PK 265.1

Bylo však vůbec možné provést potřebnou nápravu? Izrael dosáhl téměř hranice, kde končí božská trpělivost; brzy Bůh povstane, aby ztrestal ty, kdož zneuctili jeho jméno. Hněv Hospodinův proti lidu byl již rozpoután. Přemožen žalem a strachem, roztrhl Joziáš své roucho a sklonil se před Bohem v úzkosti ducha, prose o dopuštění za hříchy nekajícného národa.PK 265.2

V té době žila v Jeruzalémě poblíž chrámu prorokyně Chulda. Král, jehož mysl byla naplněna úzkostnými předtuchami, si na ni vzpomněl a rozhodl se, že se skrze ni dotáže Hospodina, aby zvěděl, zdali něčím, co je v jeho moci, může zachránit bloudícího Judu, který se dostal na pokraj zkázy.PK 265.3

Vážnost situace a úcta, kterou choval k prorokni, ho vedla k tomu, že za své posly k ní vybral přední muže království. “Jděte,” přikázal jim “poraďte se s Hospodinem o mne a o lid, a o všeho Judu z strany slov knihy této, kteráž jest nalezena; nebo veliký jest hněv Hospodinův, kterýž rozpálen jest proti nám, proto že otcové naši neposlouchali sĺov knihy této, aby činili všecko tak, jakž jest nám zapsáno.” 2. Královská 22,13.PK 265.4

Hospodin vzkázal Joziášovi skrze Chuldu, že zkázu Jeruzaléma nelze odvrátit. I kdyby se lidé nyní pokořili před Hospodinem, nemohou uniknout svému trestu. Jejich smysly byly tak dlouho ochromovány zlými skutky, že by se k nim opět brzy vrátili, kdyby je nyní nestihl trest. “Povězte muži, kterýž vás poslal ke mně,” pravila prorokyně, “že takto praví Hospodin: aj, já uvedu zlé věci na místo toto a na obyvatele jeho, všecka slova knihy té, kterouž četl král Judský. Proto že mne opustili a kadili Bohům cizím, aby mne popouzeli všelikým dílem rukou svých. Z té příčiny rozpálila se prchlivost má na místo toto, aniž bude uhašena.” 2. Královská 22,15-17.PK 265.5

Protože však král pokořil své srdce před Bohem, uznal Hospodin jeho snahu žádat o odpuštění a milost. Bylo mu posláno poselství: “Poněvadž obměkčeno jest srdce tvé a ponížils se před tváří Hospodinovou, když jsi slyšel, které věci jsem mluvil proti místu tomuto, a proti obyvatelům jeho, že má přijíti v způštění a v zlořečení, a rozthl jsi roucho své, a plakals přede mnou, i já také uslyšel jsem tě, praví Hospodin. Protož, aj, já připojím tě k otcům tvým, a pochován budeš v hrobích svých v pokoji, aby neviděly oči tvé ničeho z toho zlého, kteréž přivedu na místo toto.” 2. Královská 22,19.20.PK 266.1

Král musí ponechat Bohu budoucí události; nebude moci změnit věčné rozhodnutí Hospodinovo. Když však oznámil odvetné soudy nebes, ponechal Hospodin možnost k pokání a nápravě. A Joziáš, který v tom poznal, že Bůh je ochoten zmírnit milostvě své soudy, se rozhodl, že učiní vše, co je v jeho silách, aby prosadil rozhodnou nápravu. Svolal hned velké shromáždění, na něž byli pozváni starší Jeruzaléma a Judy, jakož i lid. Všichni, s kněžími i Levity, se setkali s králem na nádvoří chrámu.PK 266.2

Tomuto velkému shromáždění přečetl sám král “Všecka slova knihy smlouvy, kteráž byla nalezena v domě Hospodinově” 2. Královská 23.2. Král byl při čtení hluboce pohnut a své poselství přednesl vzrušeně se zlomeným srdcem. Jeho posluchači byli do hloubi duše dojati. Síla citu, který se objevil na tváři králově, vážnost poselství samého, hrozba nastávajícího soudu — to vše velmi zapůsobilo, a mnozí se rozhodli, že se připojí ke králi a budou prosit za odpuštění.PK 266.3

Joziáš pak učinil výzvu, aby se nejpřednější mužové spolu s lidem slavnostně zavázali smlouvou před Bohem, že se všichni vynasnaží dosáhnout rozhodného obratu. “Stoje král na místě vyšším, učinil smlouvu před Hospodinem, že bude následovat Hospodina, a ostříhati přikázání jeho a ustanovení jeho, vším srdcem svým a vší duší svou, a plniti slova smlouvy té, kteráž jsou zapsána v knize té.” Odpověď byla jednomyslnější, než se král odvažoval doufat. “Všecken lid přistoupil.” 2. Královská 23,3.PK 266.4

Při nápravě, která následovala, věnoval král pozornost tomu, aby byla vyhlazena každá stopa po modlářství, jež zbyla. Obyvatelé země pěstovali tak dlouho zvyky okolních národů a klaněli se obrazům a sochám, že se zdálo, že není v silách člověka odstranit všechny stopy těchto zel. Avšak Joziáš vytrval ve svém úsilí vyčistit zemi. Přísně stíhal modloslužebnictví, dal zabít “všecky kněží výsostí,” “ano i věštce a hadače, obrazy i ukydané bohy, a všecky ty ohavnosti, což jich bylo viděti v zemi Judské a v Jeruzalémě, vyplenil Joziáš, aby naplnil slova zákona zapsaná v knize, kterou nalezl Helkiáš kněz v domě Hospodinově.” 2. Královská 23,20.24.PK 267.1

Před staletími, za dnů roztržení království, postavil se Jeroboám, syn Nebatův, opovážlivě proti Bohu, kterému Izrael sloužil, snažil se odvrátit srdce lidu od služeb v chrámu v Jeruzalémě k novým způsobům bohoslužby a zřídil neposvěcený oltář v Bethel. Při zasvěcování tohoto oltáře, kde v dalších letech budou mnozí svedeni k modlářským zvykům, objevil se náhle muž Boží z Judy a odsoudil toto rouhavé počínání. Postavil se proti oltáři a zvolal:PK 267.2

“Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: Hle, syn narodí se domu Davidovu, jménem Joziáš, kterýž obětovati bude na tobě kněží výsostí, kteří zapalují kadidlo na tobě; i kosti lidské páliti budou na tobě.” 1. Královská 13,2. Toto prohlášení bylo provázeno znamením, že pronesené slovo je Hospodinovo. Uplynula tři staletí. Při nápravě, kterou v zemi prováděl, přišel král Joziáš i do Bethel, kde stál tento starý oltář. Proroctví, pronesené před tak mnohými léty před Jeroboámem, se nyní do písmene naplňovalo.PK 267.3

“Oltář, jenž byl v Bethel, a výsost, kterouž udělal Jeroboám syn Nebatův, kterýž přivedl k hřešení Izraele, i ten oltář i výsost zkazil, a spálil výstost, setřel ji na prach a spálil i háj.”PK 267.4

“A obrátiv se Joziáš, uzřel hroby, kteréž tu na hoře byly, a poslav, pobral kosti z těch hrobů a spálil je na tom oltáři. A tak poskvrnil ho vedlé řeči Hospodinovy, kterou mluvil muž Boží ten, kterýž to předpověděl.”PK 267.5

“I řekl: Jaký jest ten nápis, kterýž vidím? Odpověděli jemu muži města: Hrob muže Božího jest, který přišel z Judstva, předpověděl tyto věci, ktréž jsi učinil při oltáři v Bethel. Tedy řekl: Nechtež ho, aniž kdo hýbej kostmi jeho. I vysvobodili kosti jeho s kostmi proroka toho, kterýž byl přišel z Samaří.” 2. Královská 23,15-18.PK 267.6

Na jižních svazích Olivetské hory, proti krásnému chrámu Hospodinovu na hoře Moria, byly otáře a sochy, které tam vystavěl Šalomoun, aby potěšil své modloslužebné ženy (viz 1. Královská 11,6-8. Po tři staletí stály na této hoře velké znetvořené sochy jako němí svědkové odpadnutí nejmoudřejšího krále Izraele. Také ty dal Joziáš strhnout a zničit.PK 268.1

Král se pak snažil utvrdit víru Judy v Boha jeho otců tím, že uspořádal velkou velikonoční slavnost podle ustanovení obsaženého v knize zákona. Ti, kdož působili ve svaté službě, učinili přípravy a o velkém dni slavnosti byly přinášeny hojné oběti. “Nebyla slavena taková velikanoc od časů soudců, kteříž soudili Izraele, po všecky dny králů Izraelských a králů Judských.” 2. Královská 23,22. Avšak horlivost Joziášova, jakkoli byla libá Bohu, nemohla odčinit hříchy minulých pokolení, a zbožnost, kterou projevovali královi následovníci, nemohla dosáhnout změny v srdcích mnohých, kteří tvrdošíjně odmítali odvrátit se od modlářství k uctívání pravého Boha.PK 268.2

Joziáš vládl ještě více než deset let po této slavnosti velikonoc. Ve věku třiceti devíti let ho stihla smrt v boji s egyptskými vojsky, “a pochován byl v hrobích otců svcýh”. “I plakal všecken Juda a Jeruzalém nad Joziášem. Naříkal také i Jeremiáš nad Joziášem, a zpívávali všichni zpěváci a zpěvakyně v naříkáních svých o Joziášovi až do dnešního dne, kteráž uvedli v obyčej Izraelovi. A ta jsou zapsána v pláči Jeremiášovu.” 2. Paralipomenon 35,24.25. Až do Joziáše “nebylo jemu podobného krále před ním, kterýž by obrátil se k Hospodinu celým srdcem svým, a celou duší svou, i všemi mocmi svými vedlé všeho zákona Mojžíšova, ani po něm nepovstal podobný jemu. A však neodvrátil se Hospodin od prchlivosti hněvu svého velikého,...pro všecka popouzení, kterýmiž popouzel ho Manasses.” 2. Královská 23,25.26. Rychle se přibližovala chvíle, kdy Jeruzalém bude úplně zničen a obyvatelé země odvlečeni jako otroci do Babylóna, aby se tam naučili znát to, co odmítali poznat za příznivějších okolností.PK 268.3