21. kapitola — Konec Elizeova působení

Povolán k prorocké činnosti, když byl ještě u vlády Achab, žil Elizaeus v době, v níž došlo v království Izrael k mnoha změnám. Soud za soudem stíhal Izraelské za panování Hazaela Syrského, který byl pomazán za krále, aby byl metlou odpadlého národa. Přísná nápravná opatření, jež provedl Jéhu, vedla k pobytí všech členů domu Achabova. V dlouhých válkách se Syřany ztratil Joachaz, nástupce Jéhu, některá z měst, ležících na východ od Jordánu. Po určitou dobu se dálo, že se Syřané zmocní celého království. Avšak nápravné hnutí, jež zahájil Eliáš a v němž pak pokřačoval Elizeus, přivedlo mnohé k tomu, že začali hledat Boha. Oltáře Bálovy upadaly v zapomenutí a pomalu se úmysl Boží začal naplňovat v životech těch, kdož se rozhodli sloužit mu celým srdcem.PK 166.1

Bůh dopustil, aby Syřané bili Izrael, a dopustil to z lásky k bloudícímu Izraeli. Bůh povolal Jéhu, aby zahubil bezbožnou Jezábel a všechen dům Achabův, a učnil tak proto, že miloval ty, jejichž mravní síla ochabla. Milosrdnou prostřetelností byli kněží Bála a Astarot pobiti a jejich pohanské oltáře rozvaleny. Bůh ve své moudrosti předvídal, že bude-li odstraněno pokušení, zapomenou mnozí na pohanství a obrátí své tváře k nebesům; proto dopustil, aby na Izrael dopadala pohroma za pohromou. Soudy Boží vycházely z milosrdenství; a když splnily úmysl Boží, zahrnul Bůh milosti ty, kdo se ho naučili hledat.PK 166.2

Zatímco dobré a zlé vlivy zápasily spolu o nadvládu a zatímco satan vynakládal všechno své úsilí, aby dokonal zkázu, kterou způsobil za vlády Achaba a Jezábel, vydával Elizeus dále své svědectví. Narážel sice na odpor, avšak jeho slova nemohl nikdo vyvrátit. V celém království byl vážen a ctěn. Mnozí k němu přcházeli pro radu. Ještě když žila Jezábel, vyhledával ho Joram, král Izraele, aby ho žádal o radu. A jednou, když byl v Damašku, navštívili ho poslové Benalada, krále syrského, který chtěl vědět, zda nemoc, kterou byl tehdy stižen, neskončí smrtí. Všem poskytoval prorok věrné svědectví, a to v době, kdy pravda byla na všech stranách převracena a velká většina lidí se zjevně bouřila proti nebi.PK 166.3

Bůh však neopouštěl svého vyvoleného služebníka. Jednou za syrského vpádu chtěl král Sýrie Elizea zahubit, protoře Elizeus obeznamoval krále Izraele s plány nepřítele. Syrský král se radil se svými služebníky a řekl: “Na tom a tom místě položí se vojsko mé.” Tento záměr zjevil Pán Elizeovi, “který poslal ke králi Izraelskému, řka: Viz, abys netáhl přes to míto, nebo tam Syrští jsou v zálohách. Protož posílal král Izraelský na to místo, o kterémž mu byl řekl muž Boží, a vystříhal ho, aby se ho šetřil, a to nejednou ani dvakrát.”PK 167.1

“A tak zkormoutil se v srdci svém král Syrský pro tu věc, a svolav služebníky své, řekl jim: Proč mi neoznámíte, kdo z našich králi Izraelskému donáší? Jemuž řekl jeden z služebníků jeho: Nikoli, pane můj králi, ale Elizeus prorok, kterýž jest v Izraeli, oznamuje králi Izraelskému slova, kteráž ty mluvíš v nejtajnějším pokoji svém.” 2. Královská 6,8-12.PK 167.2

Rozhodnut proroka odstranit, syrský král přikázal:“Jděte a vizte, kde jest, abych poslal a jal jej.” Prorok byl v Dotain. Když se to král dozvěděl, poslal tam “koně a vozy a vojsko veliké, které přitáhlo v noci a oblehlo města. Vstav pak ráno služebík muže Božího, vyšel, a aj, vojsko oblíčilo město, koni i vozové.” 2. Královská 6,13-15.PK 167.3

V hrůze běžel Elizeův služebník s touto zprávou k Elizeovi. “Ach, pane můj,” pravil, “což budeme dělati?”PK 167.4

“Neboj se,” zněla prorokova odpověď, “nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi.” A pak, aby to mohl vidět také služebník, “modlil se Elizeus a řekl: Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho, a viděl, a aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea.” 2. Královská 6,15-17. Mezi služebníkem Božím a vojsky nepřítele byl šik nebeských andělů. Andělé sestoupili, nadáni velkou mocí, ne aby hubili nebo vyžadovali vzdání úcty, nýbrž aby se tu utábořili a pomohli slabým a bezmocným dítkám Božím.PK 167.5

Octne-li se lid Boží v úzkých, odkud zdánlivě není pro něj východiska, je sám Pán jeho záštitou.PK 168.1

Když řady syrských vojáků postopupili vpřed, nevšímaje si neviditelných nebeských zástupů, “modlil se Elizeus Hospodinu a řekl: Poraz, prosím, národ tento slepotou. I porazil je slepotou vedlé řeči Elizeovy. A Elizeus jim řekl: Neníť to ta cesta, ani to město. Pojďte za mnou, a dovedu vás k muži, kteréhož hledáte. Takž je vedl do Samaří.”PK 168.2

“I stalo se, když vešli do Samaří, že řekl Elizeus: Ó Hospodine, otevři oči těchto, ať vidí. Tedy otevřel Hospodin oči jejich, a viděli, že jsou u prostřed Samaří. Řekl pak král Izraelský Elizeovi, když je uzřel: Mám-liž je zmordovati, otče můj? Odpověděl on: Nemorduj. Zdaliž jsi je zjímal mečem svým a lučištěm svým, abys je zmordoval? Dej jim chleba a vody, ať jedí a pijí, a navrátí se ku pánu svému. A tak připravil jim hojnost velikou, a když pojedli a napili se, propustil je. Oni pak navrátili se ku pánu svému.” 2. Královská 6,18-23.PK 168.3

Po nějakou dobu byl pak Izrael ušetřen nájezdů Syřanů. Později však, za řízení rozhodného krále Hazaela, obklíčilo syrské vojsko Samaří a oblehlo je. Ještě nikdy neměl Izrael tak velký nedostatek jako za tohoto obležení. Odplata za hříchy rodičů přišla na děti a děti jejich dětí. Hrůzy dlouhotrvajícího hladomoru už doháněly krále Izraele k zoufalým opatřením, když Elizeus předpověděl, že příštího dne přijde vysvobození.PK 168.4

Druhého dne ráno před svítáním “Pán učinil to, aby slyšelo vojsko syrské hřmot vozů a zvuk koňů a hluk vojska velikého”; i jal je strach, “vstali a utekli v soumrak,” zanechavše “tu stanů svých a koňů svých i oslů svých a ležení, tak jakž bylo,” s bohatými zásobami potravy. “Utekli pro zachování života svého” (2. Královská 7,6.7) a nezastavili se, dokud nepřekročili Jordán.PK 168.5

V oné noci, kdy Syřané uprchli, rozhodli se čtyři malomocní u brány města, zoufalí hladem, že navštíví syrské ležení a vzdají se do rukou obléhatelů v naději, že v nich vzbudí soucit a dostanou nějaký pokrm. Jaké však bylo jejich překvapení, když vstoupili do ležení a nikoho tam nenašli. Nikdo je nerušil, nikdo jim nic nezakazoval, a tak vešli “do jednoho stanu, jedli a pili, a pobravše v něm stříbro a zlato i roucha, odešli a schovali. Opět navrátivše se, vešli do jiného stanu, a pobrali v něm, a odšedše, schovali. I řekli vespolek: Nedobře děláme. Den tento jest den dobrých novin, a my mlčíme.” 2. Královská 7,8.9. Rychle se vrátili do města s dobrou zprávou.PK 168.6

Kořist byla veliká; zásoby byly tak hojné, že toho dne byla “míra mouky bělné za lot, a dvě míry ječmene za lot,” jak den před tím předpověděl Elizeus. Opět bylo jméno Boží vyvýšeno před pohany “vedlé řeči Hospodinovy”, (2. Královská 7,16) kterou zjevil prorok Boží v Izraeli.PK 169.1

Tak pokračoval muž Boží ve své práci rok za rokem věrně slouže lidu a v rozhodných dobách stoje po boku králů jako moudrý rádce. Dlouhá léta, v nichž vládci a lid sloužili modlám, vykonala své zhoubné dílo; všude byl ještě patrný temný stín odpadlictví, přesto však tu a tam žili takoví, kdož rozhodně odmítali sklonit svá kolena před Bálem. Elizeovo dílo nápravy vytrhlo mnohé z pohanství a naučilo je těšit se ze služby pravému Bohu. Prorok se radoval z těchto divů božské milosti a velice toužil získat všechny, kdož byli upřímného srdce. Všude, kde působil, snažil se být učitelem spravedlnosti.PK 169.2

Z lidského hlediska byla vyhlídka na duchovní obrození národa tak beznadějná, jako se zdá dnes beznadějná služebníkům Božím, kteří působí na zanedbaných místech země. Avšak církev Kristova je nástrojem Božím pro hlásání pravdy. Bůh ji nadal mocí ke konání zvláštního díla. Bude-li věrna Bohu a poslušna jeho přikázání, bude stále nadána znamenitostí božské moci. Zachová-li svou věrnost, není moci, která by se mohla postavit proti ní. Síly nepřítele nebudou s to ji zdolat, jako pleva nezdolá větrný vír.PK 169.3

Církev čeká úsvit skvělého, slavného dne, oděje-li se rouchem Kristovy spravedlnosti a vzdá-li se vší věrnosti světu.PK 169.4

Bůh vyzývá své věrné, kteří v něho věří, aby povzbuzovali ty, kdož jsou malověrní a malomyslní. Obraťte se k Pánu, vy, zajatci naděje! Hledejte sílu u Boha, u živého Boha! Prokažte neochvějnou, pokornou víru v jeho moc a v jeho ochotu každého spasit! Když se ve víře chopíme jeho síly, Bůh změní podivuhodným způsobem i nejbeznadějnější a nejskličující vyhlídky. Učiní tak pro slávu svého jména.PK 169.5

Pokud Elizeus mohl putovat z místa na místo po celém království Izrael, měl stále živý zájem o zřizování škol proroků. Ať byl kdekoli, všude s ním byl Bůh, jenž mu dával slova, jež měl mluvit, a moc, aby činil divy. Jednou “řekli synové proročtí Elizeovi: Ej, teď místo toto, v němž bydlíme s tebou, jest nám těsné. Prosím, nechť jdeme až k Jordánu, abychom vzali odtud jeden každý jedno dřevo, a uděláme sobě tu místo, v němž bychom bydlili.” 2. Královská 6,1.2. Elizeus šel s nimi k Jordánu, povzbudil je svou přítomností, dal jim rady a učinil i div, aby jim pomohl v jejich díle. “Stalo se, když jeden z nich podtínal dřevo, že sekera spadla mu do vody. Tedy zkřikl a řekl: Ach, pane můj, a ta ještě byla vypůjčená. Jemuž řekl muž Boží: Kamž jest upadla? I ukázal mu to místo. Kterýž uťav dřevo, uvrhl je tam, a učinil, aby zplynula sekera. A řekl: Vezmi ji sobě. Kterýž vztáh ruku svou, vzal ji.” 2. Královská 6,5-7.PK 169.6

Tak účinná byla jeho služba a tak silný byl jeho vliv, že když pak ležel na smrtelném loži, dokonce i mladý král Joas, který byl modloslužebníkem a měl jen málo úcty k Bohu, poznal v proroku otce Izraele a uznal, že jeho přítomnost mezi nimi v době nouze měla větší cenu než celá armáda s koňmi a vozy. V Písmu se o tom praví: “Elizeus pak roznemohl se nemocí těžkou, v kteréž i umřel A přišel byl k němu Joas, král Izraelský, a pláče nad ním, řekl: Otcče můj, otče můj, vozové Izraelští a jízdo jeho!” 2. Královská 13,14.PK 170.1

Pro mnohé soužené duše, jež potřebovaly pomoc, byl prorok jako moudrý, soucitný otec. Tak ani tentokrát se neodvrátil od bezbožného jinocha, který nebyl hoden odpovědného postavení, jež zastával, a který tak naléhavě potřeboval rady. Bůh ve své prozíravosti dával králi příležitost, aby napravil chyby minulosti a zabezpečil své království. Nepřátelské syrské vojsko, které obsadilo území na východ od Jordánu, mělo být vyhnáno. Ještě jednou se moc Boží zjeví ve prospěch bloudícího Izraele.PK 170.2

Umírající prorok přikázal králi: “Vezmi lučiště a střely.” Joas uposlechl. Pak prorok řekl: “Vezmi v ruku svou lučiště.” Joas “vzal je v ruku svou; vložil také Elizeus ruce své na ruce královy a řekl: Otevři to okno k východu” — k městům, ležícím za Jordánem, jež byla v rukou Syřanů. Král otevřel zamřížované okno a Elizeus mu poručil, aby vystřelil. Když střela vyrazila, řekl prorok pod vnuknutím: “Střela spasení Hospodinova a střela vysvobození proti Syrským, neboť porazíš Syrské v Afeku, až i do konce vyhladíš je.” 2. Královská 13,15-17.PK 170.3

A pak prorok podrobil zkoušce víru královu. Přikázal Joasovi, aby vzal střely a řekl: “Střílej k zemi!” Třikrát král vystřelil k zemi a pak ustal. “Měls pětkrát neb šestkrát střeliti,” zvolal Elizeus, “ježto bys byl porazil Syrské, až bys je i do konce byl vyhladil; nyní pak jen po třikrát porazíš Syrské.” 2. Královská 13,18.19.PK 171.1

Poučení z toho platí pro všechny, kdož jsou na odpovědných místech. Když Bůh připraví cestu k vykonání určitého díla a zajistí jeho úspěch, musí vyvolený národ učinit vše, co je v jeho silách, aby dosáhl kýženého výsledku. Podle toho, s jakým nadšením a s jakou vytrvalostí se dílo koná, takový bude i úspěch. Bůh může konat divy pro svůj lid jen tehdy, když lid Boží plní svou úlohu neúnavně a činorodě. Bůh zve ke svému dílu oddané muže, muže s mravní odvahou, kteří vřele milují člověka a projevují hrolivost, jež neochabuje. Takovým pracovníkům nepřipadne žádný úkol příliš těžký, žádná vyhlídka příliš beznadějná; takoví pokračují neohroženě v práci, dokud se zdánlivá porážka nezmění ve slavné vítězství. Ani žalářní zdi, ani mučednický kůl je nepřimějí k tomu, aby se vzdali svého úmyslu spolupracovat s Bohem na zřízení království Božího.PK 171.2

Radou a povzbuzením, které dal Joasovi, skončilo působení Elizeovo. Ten, na něhož v plné míře připadl duch, který spočíval na Eliášovi, zůstal věrný až do konce. Nikdy nezakolísal. Nikdy neztratil důvěru v moc Všemohoucího. Vždy, i když se mu cesta před ním zdála úplně uzavřená, kráčel stále vpřed ve víře a Bůh ocenil jeho víru a cestu před ním otevřel.PK 171.3

Elizeovi nebylo dáno, aby následoval svého mistra v ohnivém voze. Pán dopustil, aby na něho přišla vleklá nemoc. V dlouhých hodinách, kdy podléhal lidské slabosti a lidskému utrpení, držela se jeho víra pevně zaslíbení Božích a stále viděl kolem sebe nebeské posly přinášející útěchu a pokoj. Tak jako na výšinách v Dotain viděl, jak ho obklopují zástupy nebešťanů, ohnivé vozy Izraele a jejich komonstvo, tak nyní cítil přítomnost andělů, kteří s ním mají účast, a to ho posilovalo. Celý svůj život projevoval pevnou víru, a jak rostlo jeho poznání Boží prozřetelnosti a milosrdenství aPK 171.4

lásky Boží, vyzrála jeho víra v trvalou důvěru v jeho Boha a když ho povolala smrt, byl připraven odpočinout si od své práce.PK 172.1

“Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho.” (Žalm 116,15) “naději má i při smrti své spravedlivý.” Přísloví 14,32. Elizeus mohl v plné důvěře říci podle žalmisty: “Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme.” Žalm 49,15. A s radostí mohl dosvědčit: “Vím, že vykupitel můj živ jest a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.” Jób 19,25. “Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou: nasycen budu obrazem tvým, když procítím.” Žalm 17,15.PK 172.2