“Vy jste sůl země.” Matouš 5,13

Soli si vážíme pro její konzervační vlastnosti. Jestliže Bůh nazývá své děti solí, chce je tím naučit, že jim dal svou milost proto, aby se staly nástroji pro záchranu jiných. Bůh si vyvolil jeden národ nejen proto, aby se stali jeho syny a dcerami, ale proto, aby jejich prostřednictvím mohl svět přijmout milost, která přináší spásu Titovi 2,11. Když Hospodin vyvolil Abrahama, nebylo to jen proto, aby se stal zvláštním přítelem Božím, ale aby byl prostředníkem zvláštních výsad, které chtěl Bůh udělit národům. Pán Ježíš v poslední modlitbě s učedníky před svým ukřižováním řekl: “Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.” Jan 17,19. Podobně i křesťané, kteří jsou očištěni pravdou, vlastní konzervační schopnosti, kterými odvracejí svět od úplné mravní zkázy.MON 27.2

Sůl může konzervovat jen tehdy, jestliže je promíchána s látkou, do níž se přidává, pronikne ji a prostoupí. Podobně také spasitelná moc evangelia může lidi zasáhnout jen pomocí osobních styků a přátelství. Lidé nejsou spaseni kolektivně, ale jako jednotlivci. V osobním vlivu je síla. Musíme se přiblížit k těm, kterým chceme prospět.MON 27.3

Chuť soli znázorňuje životní sílu křesťana — Ježíšovu lásku v srdci, Kristovu spravedlnost prostupující život. Kristova láska má schopnost se šířit a podmaňovat jiné. Jestliže ji v sobě máme, ovlivňuje i druhé. Budeme se snažit k nim přiblížit, aby se i jejich srdce rozehřála naším nezištným zájmem a láskou. Upřímní věřící vyzařují moc, která působí a dává novou mravní sílu lidem, pro něž pracují. Změnu nepůsobí pouze lidská moc, ale moc Ducha svatého.MON 27.4

Pán Ježíš nakonec důrazně varuje: “Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.” Matouš 5,13.MON 27.5

Když lidé naslouchali Kristovým slovům, dokázali si představit bílou, zářivou sůl vyhozenou na cestu, protože ztratila svou chuť a pozbyla ceny. Vhodně představovala stav farizeů a vliv jejich náboženství na společnost. Znázorňuje život každého člověka, kterého opustila moc Boží milosti, který ochladl a žije bez Krista. Bez ohledu na postavení zůstává takový člověk v očích lidí i andělů bez chuti a nepříjemný. Kristus mu říká: “Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.” Zjevení 3,15.16.MON 28.1

Bez živé víry v Krista jako osobního Spasitele nemůžeme uplatnit svůj vliv ve světě nevěry. Nemůžeme dát druhým něco, co sami nemáme. Náš vliv k požehnání a povznesení lidstva je úměrný naší oddanosti a posvěcení Kristu. Jestliže konkrétně nesloužíme, nemáme opravdovou lásku a prožité zkušenosti, nemáme ani sílu pomáhat, postrádáme spojení s nebem a Kristův vliv v životě. Jestliže nás Duch svatý nemůže použít jako nástroje k zvěstování Kristovy pravdy světu, podobáme se soli, která pozbyla svou slanost a je zcela nepotřebná. Jestliže se v našem životě neprojevuje Kristova milost, dokazujeme světu, že pravda, které údajně věříme, nemá posvěcující moc. Všude, kam sahá náš vliv, zůstane Boží slovo naší vinou bez účinku. “Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.” 1. Korintským 13,1-3.MON 28.2

Když láska naplňuje srdce, působí i na druhé. Není to odpověď na prokázanou laskavost, láska je zásadou jednání. Láska utváří povahu, ovládá pohnutky, potlačuje nepřátelství a zušlechťuje city. Tato láska je široká jako vesmír, je shodná s láskou andělů. Je-li pěstována v srdci, zpříjemní celý život a rozšíří ve svém okolí požehnání. Jen ona nás může učinit solí země.MON 28.3