“Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi, ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.” Matouš 5,39

Časté setkávání s římskými vojáky zavdávalo Židům příčinu k hněvu. Na různých místech po celé Judeji a Galileji byly rozmístěny vojenské posádky a jejich přítomnost připomínala lidem ponížení jejich národa. S rozhořčením naslouchali pronikavému zvuku polnic a sledovali, jak se vojenské oddíly řadí pod římským praporem a vzdávají úctu tomuto symbolu moci Říma. Mezi lidem a vojáky docházelo často k nedorozuměním, která rozdmýchávala nenávist lidu. Často se stávalo, že některý římský úředník, který s doprovodem vojenské stráže spěchal z jednoho místa na druhé, svolal židovské rolníky pracující na poli a donutil je, aby mu vytáhli náklad do kopce nebo mu poskytli nějakou jinou službu, kterou potřeboval. Odpovídalo to římskému právu a zvykům. Odmítnutí takové žádosti vedlo k nadávkám a násilnostem. Každým dnem se v srdcích lidí prohlubovala touha svrhnout římské jho. Duch vzpoury zrál zvláště mezi drsnými a smělými Galilejci. V blízkém pohraničním městě Kafarnaum sídlila římská posádka. Když Pán Ježíš kázal, jeho posluchači si při pohledu na římské vojáky znovu s hořkostí uvědomili pokoření Izraele. Toužebně vzhlíželi ke Kristu a doufali, že on je tím, kdo pokoří pýchu Říma.MON 44.2

Pán Ježíš se díval se zármutkem do tváří lidí, kteří k němu vzhlíželi s očekáváním. Všiml si, jak velmi je poznamenala pomstychtivost. Věděl, jak velice touží po moci, aby rozdrtili své utlačovatele. Se zármutkem je vyzval, aby se zlým nejednali jako ten zlý s nimi, ale kdo je uhodí do pravé tváře, tomu mají nastavit i druhou.MON 44.3

Pán Ježíš pouze opakoval to, co je psáno ve Starém zákoně. Je sice pravda, že v zákoně daném prostřednictvím Mojžíše je také zásada “oko za oko, zub za zub” (3. Mojžíšova 24,20), toto ustanovení však platilo pro soudy. Nikdo neměl právo sám sebe mstít, protože Pán přikázal: “Neříkej: Odplatím za zlo.” “Neříkej: Jak jednal se mnou, tak budu jednat s ním.” “Neraduj se z pádu svého nepřítele.” “Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou.” Přísloví 20,22; 24,29.17; 25,21.MON 44.4

V celém svém pozemském životě projevoval Pán Ježíš tuto zásadu. Náš Spasitel opustil svůj domov v nebesích, aby přinesl chléb života svým nepřátelům. Ačkoli ho od kolébky až k hrobu provázely pomluvy a pronásledování, vyvolávaly v něm pouze projevy odpouštějící lásky. Prostřednictvím proroka Izajáše Pán Ježíš řekl: “Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.” “Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.” Izajáš 50,6; 53,7. A z kříže na Golgotě zaznívá pro všechny věky jeho modlitba, ve které prosil za své vrahy, a poselství naděje umírajícímu lotrovi.MON 45.1

Otcova přítomnost obklopovala Ježíše Krista. Prožíval jen to, co dopustila věčná Láska pro požehnání světa. V tom byl zdroj jeho útěchy a v tom nacházíme útěchu i my. Ten, kdo je naplněn duchem Kristovým, přebývá v Kristu. Úder namířený na něj, dopadá na Spasitele, který ho obklopuje svou přítomností. Nemusí odporovat zlému, protože jeho obranou je Kristus. Ať na něho přijde cokoli, přijde to z Kristova dopuštění. Nemůže ho zasáhnout nic, co nedovolí náš Pán, a “všecko”, co dopustí, “napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha” Římanům 8,28.MON 45.2

“A tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.” Matouš 5,40.41.MON 45.3

Pán Ježíš přikázal svým učedníkům, aby nejen neodporovali požadavkům vrchnosti, ale aby udělali dokonce víc, než od nich vyžaduje. Mají splnit každou povinnost, na kterou stačí, i kdyby přesahovala požadavky zákonů země. Zákon, který dal Bůh prostřednictvím Mojžíše, vyžadoval ohleduplnou pozornost k chudým. Když chudý člověk dal svůj oděv v zástavu nebo jako záruku za dluh, věřitel nesměl vstoupit do jeho domu, aby oděv vymáhal. Zákon mu přikazoval čekat na ulici, kam mu dlužník zástavu přinesl, a při západu slunce ji musel v každém případě vrátit (viz Dt 24,10 13). Za dnů Kristových lidé málo dbali těchto humánních ustanovení. Kristus však radil svým učedníkům, aby se podrobili rozhodnutí soudu, i kdyby přikazovalo více, než Mojžíšův zákon. Učil je, že se mají podřídit i tehdy, když by soud požadoval část jejich oděvu. Měli dát věřiteli, co mu patří, dokonce mu měli dát ještě víc, než mohl vyžadovat podle soudního rozhodnutí. Pán Ježíš řekl: “A tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.” Matouš 5,40. A když tě úředníci vyzvou, abys s nimi šel míli, jdi s nimi dvě.MON 45.4

Potom Ježíš pokračoval: “Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.” Matouš 5,42. Podobně učil i Mojžíš: “Nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.” 5. Mojžíšova 15,7.8. Tento biblický text ukazuje smysl Spasitelova výroku. Kristus nás neučí, abychom dávali bez rozdílu všem, kteří prosí o pomoc, ale říká: “Poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.” Jedná se spíše o dar než o půjčku. Vždyť máme “půjčovat a nic nečekat zpět” Lukáš 6,35.MON 45.5