“Vůbec nepřísahejte!” Matouš 5,34

Pán Ježíš tento příkaz odůvodňuje: Nemáme přísahat “ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal” Matouš 5,34-36.MON 42.3

Všechno pochází od Boha. Nemáme nic, co bychom nedostali. Všechno, co máme, pro nás získal Kristus svou krví. Všechno, co vlastníme, nese pečeť kříže. Všechno bylo vykoupeno tou nejdražší krví, Božím životem. Nemůžeme dát jako záruku na splnění svého slova nic, protože nám vlastně nic nepatří.MON 42.4

Židé chápali, že třetí přikázání zakazuje zneužívat Boží jméno, ale přitom si mysleli, že mohou přísahat na cokoli jiného. Přísahu považovali za něco úplně běžného. Prostřednictvím Mojžíše jim bylo zapovězeno falešně přísahat. Znali však mnoho cest, jak se zbavit závazků vyplývajících z přísahy. Beze strachu si libovali v bezbožnosti a neostýchali se křivě přísahat, pokud to dokázali zakrýt nějakým formálním výkladem zákona.MON 42.5

Pán Ježíš odsoudil jejich zvyky. Prohlásil, že svými přísahami přestupují Boží přikázání. Spasitel tím však nezakázal používání přísahy u soudu, při níž je Bůh slavnostně volán za svědka, že všechno, co bylo řečeno, je čistá pravda. Samotný Pán Ježíš neodmítl před veleradou vypovídat na základě přísahy. Velekněz ho vyzval: “Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!” Pán Ježíš mu odpověděl: “Ty sám jsi to řekl!” Matouš 26,63.64.MON 42.6

Kdyby Kristus ve svém kázání na hoře odsoudil soudní přísahu, pokáral by při svém výslechu velekněze, a tím by zdůraznil tuto zásadu svým následovníkům.MON 43.1

Mnozí se nebojí podvádět své bližní, přitom však byli poučeni a přesvědčeni Duchem svatým, jak hrozné je lhát svému Stvořiteli. Když jsou vyzváni k přísaze, cítí, že nesvědčí jen před lidmi, ale před Bohem. Kdyby falešně svědčili, lhali by tomu, kdo umí číst v srdci a zná plnou pravdu. Uvědomují si hrozné následky takového hříchu a to jim brání, aby se ho dopouštěli.MON 43.2

Jedině křesťan může opravdu vypovídat pod takovou přísahou. Žije stále jako v přítomnosti Boží. Ví, že Bůh zná každou myšlenku. Když je pak vyzván, aby podle zákona přísahal, může se oprávněně dovolávat Boha jako svědka, že to, co říká, je ryzí pravda.MON 43.3

Pán Ježíš stanovil zásadu, podle které se přísaha stává zbytečná. Učí, že naprostá pravdomluvnost by měla být zákonem naší řeči: “Vaše slovo buď ‘ano, ano — ne, ne’; co je nad to, je ze zlého.” Matouš 5,37.MON 43.4

Tato slova odsuzují všechny nic neříkající fráze a úsloví, které hraničí se zneužíváním. Odsuzují neupřímné zdvořilostní fráze, vytáčky, lichotky, nadsázky, přehánění, které jsou tak běžné v mezilidských vztazích i při služebních jednáních. Podle slov Pána Ježíše nemůžeme považovat za pravdomluvného někoho, kdo se snaží vypadat jinak, než jaký ve skutečnosti je, nebo kdo říká něco jiného, než co v srdci cítí.MON 43.5

Kdyby lidé dbali na tato Kristova slova, dávali by si pozor, aby nepronášeli zlé domněnky a nelaskavou kritiku. Kdo může s jistotou tvrdit, že mluví ryzí pravdu, když posuzuje jednání a pohnutky někoho jiného? Jak často bývají názory ovlivněny pýchou, hněvem a osobními pocity! Pohled, slovo a dokonce i tón hlasu mohou být falešným svědectvím. I skutečnosti můžeme podávat tak, aby vzbudily nesprávný dojem. A “co je nad to”, nad pravdu, “je ze zlého” Matouš 5,37.MON 43.6

Všechno, co křesťané dělají, by mělo být tak jasné jako sluneční paprsek. Pravda je od Boha, klam v jakékoli podobě pochází od satana. Kdo se nějakým způsobem odchyluje od přímé linie pravdy, poddává se mocnosti zla. Není to však snadné ani jednoduché mluvit vždy čistou pravdu. Nemůžeme mluvit pravdu, aniž ji známe. Správnému chápání věcí, s nimiž se setkáváme, velmi často brání předsudky, jednostranný pohled, neúplná znalost a chybný úsudek. Nemůžeme mluvit pravdu, pokud se nenecháme soustavně vést tím, kdo je pravda.MON 43.7

Prostřednictvím apoštola Pavla nás Kristus vyzývá: “Vaše slovo ať je vždy laskavé.” “Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.” Koloským 4,6; Efezským 4,29. Ve světle těchto biblických výroků jsou Kristova slova pronesená na hoře blahoslavenství odsouzením zesměšňování, pošetilých a nemravných řečí. Vyžadují, aby naše slova byla nejen pravdivá, ale i čistá.MON 43.8

Lidé, kteří se učí u Krista, nedělají “neužitečné skutky tmy” Efezským 5,11. V řeči i v životě jsou prostí, přímí a pravdiví, protože se připravují pro společenství svatých; z “jejich úst nikdo neuslyšel lež” Zjevení 14,5.MON 44.1