POSLEDNÍ SLOVA K EFEZSKÝM

Uposlechli jeho výzvu a přišli. Apoštol k nim pronesl závažný a dojemný proslov, v němž je napomenul a zároveň se s nimi rozloučil. Řekl: “Vy víte, jak jsem si u vás počínal celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie. Sloužil jsem Pánu s vel-kou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista.” (Sk 20,18-21)PNL 225.1

Pavel vždy vyvyšoval Boží zákon. Přitom však učil, že zákon sám o sobě nemá moc zachránit člověka před trestem za neposlušnost. Ti, kdo páchají zlo, musí litovat svých hříchů a pokořit se před Bohem, jehož spravedlivý hněv na sebe přivolali tím, že porušili jeho přikázání. Musí také složit svou důvěru v Kristovu krev, protože jedině skrze ni mohou dosáhnout odpuštění. BožíPNL 225.2

Syn pro ně obětoval svůj život a vystoupil do nebe, kde se za ně před Otcem přimlouvá. Pokáním a vírou se lidé mohou zbavit prokletí hříchu a díky Kristově milosti budou již nadále schopni poslouchat Boží zákon.PNL 225.3

“Nyní jdu do Jeruzaléma, ” pokračuje Pavel, “protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení. Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. Nyní vím, že mě už neuvidí nikdo z vás, k nimž jsem na svých cestách přišel hlásat Boží království.” (Sk 20,22-25)PNL 225.4

Pavel neměl původně v úmyslu vydat toto svědectví; ale zatímco mluvil, sestoupil na něj Duch proroctví a potvrdil jeho obavy, že je to jeho poslední setkání s efezskými věřícími.PNL 225.5

“Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel. ” (Sk 20,26.27) Ani obava, že někoho urazí, ani touha po přátelství nebo uznání nemohly Pavla přimět k tomu, aby jim zatajil slova, která mu Bůh dal pro jejich poučení, varování či nápravu. I dnes Bůh od svých služebníků očekává, že budou směle hlásat jeho slovo a plnit jeho příkazy. Kristův služebník by neměl lidem předkládat pouze ty pravdy, které se jim nejvíce zamlouvají, a přitom jim zamlčovat vše, co by jim mohlo být nepříjemné. Měl by velmi pečlivě dohlížet na rozvoj jejich charakteru. Jesdiže zjistí, že někteří z jeho stáda hřeší, je jako věrný pastýř povinen poučit je s ohledem na danou situaci z Božího slova. Pokud však dovolí, aby si dál šli sebejistě svou vlastní cestou, aniž by je varoval, bude se za ně zodpovídat. Kazatel, který chce splnit svůj důležitý úkol, musí ty, kdo mu byli svěřeni, věrně poučovat o všech bodech křesťanské věrouky. Musí jim ukazovat, jací musí být a jak musí jednat, aby obstáli, až nastane velký den našeho Boha. Pouze věrný učitel pravdy bude moci v závěru svého působení spolu s Pavlem říct: “Mou vinou nikdo nezahyne.”PNL 225.6

Poté apoštol napomenul své bratry takto: “Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.” (Sk 20,28) Kdyby měli služebníci evangelia neustále na paměti, že mají na starosti lidi, které Kristus vykoupil svou krví, lépe by si uvědomovali význam své práce. Měli by dávat pozor na sebe i na své stádo. Svá ponaučení by měli objasňovat a prosazovat svým vlastním příkladem. Jako učitelé, kteří ukazují druhým cestu k ži-votu, by neměli zavdávat příčinu ke znevažování pravdy. Jako Kristovi zástupci by měli zachovat jeho jméno ve vážnosti. Svou oddaností, svým čistým životem a bohabojným jednáním by měli dokazovat, že jsou hodni svého důležitého poslání.PNL 226.1

Apoštolovi bylo zjeveno, jaká nebezpečí ohrozí efezský sbor. Řekl: “Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.” (Sk 20,29 30) Když se Pavel za-hleděl do budoucnosti a viděl, jakým útokům ze strany vnějších i vnitřních nepřátel bude sbor muset čelit, velmi se o něj strachoval. S posvátnou vážností vyzval své bratry, aby bedlivě střežili to, co jim bylo svěřeno. Připomněl jim, že jim sám byl příkladem, když mezi nimi neúnavně působil: “Bud'te proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu.” (Sk 20,31)PNL 227.1

Dále apoštol pokračuje: “Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni. Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv.” (Sk 20,32.33) Někteří z efezských bratří byli bohatí; Pavel se je však nikdy nesnažil využít ke svému osobnímu prospěchu. S poselstvím, které hlásal, se neslučovalo, aby upozorňoval na své vlastní potřeby. “Tyto mé ruce,” prohlásil, “vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci” (Sk 20,34). Navzdory namáhavé práci a dlouhým cestám, na které se vydával za Božím dílem, byl schopen postarat se nejen o své vlastní potřeby, ale dokázal ušetřit i něco pro obživu svých spolupracovníků a zmírnění nouze chudých. Dařilo se mu to jen díky vytrvalé píli a krajní šetrnosti. Proto mohl právem poukázat na svůj vlastní příklad, když řekl: “‘Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‘Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.’ ’PNL 227.2

Po těch slovech si s nimi se všemi klekl a pomodlil se. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho, dojati nejvíce jeho slovy, že ho už nikdy neuvidí. Pak ho doprovodili k lodi.” (Sk 20,35-38)PNL 227.3