ZRCADLO BOŽÍ DOKONALOSTI

Žádný z apoštolů a proroků nikdy netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří byli Bohu nejblíže, kteří by raději obětovali svůj život, než by se vědomě dopustili něčeho zlého, lidé, které Bůh poctil zvláštním zjevením a mocí, vyznávali, že jejich povaha je hříšná. Nedůvěřovali sami sobě, neprohlašovali, že jsou sami o sobě spravedliví, ale cele se spoléhali na Kristovu spravedlnost.PNL 323.2

Tak tomu bude se všemi, kteří hledí na Krista. Čím více se budeme přibližovat Ježíšovi, čím lépe budeme poznávat čistotu jeho povahy, tím zřetelněji si uvědomíme nesmírnou zhoubnost hříchu a tím menší budeme mít potřebu vyvyšovat sami sebe. Budeme naplněni neustálou touhou po Bohu, neustále mu budeme opravdově a upřímně vyznávat své hříchy a nikdy se před ním nepřestaneme pokořovat. Kdy-koli postoupíme v našem křesťanském životě o krůček dál, naše lítost se prohloubí. Pak poznáme, že vše, co potřebujeme, je nám k dispozici v Kristu, a společně s apoštolem vyznáme: “Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.” “Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.” (Ř 7,18; Ga 6,14)PNL 323.3

Kéž by andělé vedli záznamy o svatých zápasech a bojích Božích dětí; kéž by zapisovali jejich modlitby a psali o jejich slzách. Bůh by však nikdy neměl být zneuctíván tím, že lidé prohlašují: “Jsem bez hříchu; jsem svatý.” Posvěcené rty nikdy nevysloví tato opovážlivá slova.PNL 323.4

Apoštol Pavel byl přenesen až do třetího nebe a viděl a slyšel věci, které nelze vyslovit. Přesto skromně prohlásil: “Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil.” (Fp 3,12) Kéž nebeští andělé zaznamenají také Pavlova vítězství v dobrém boji víry. Kéž se nebe raduje z toho, že odhodlaně směřoval ke svému věčnému cíli a že kvůli odměně, která ho čekala, považoval vše ostatní za ztrátu. Andělé s potěšením vyprávějí o Pavlových vítězstvích, ale apoštol se svými úspěchy nechlubil. Stejný postoj jako on by měl zaujmout každý Kristův následovník, který postupuje vpřed a bojuje o korunu nesmrtelnosti.PNL 323.5

Ti, kdo rádi vychvalují svou svatost, by se měli zahledět do zrcadla Božího zákona. Jakmile poznají jeho dalekosáhlé požadavky a pochopí, že posuzuje i nejniternější myšlenky a úmysly, přestanou se pyšnit svou bezhříšností. “Říkáme-li, že jsme bez hříchu,” píše Jan a přitom nedělá žádný rozdíl mezi sebou a svými bratry, “klameme sami sebe a pravda v nás není”. “Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.” “Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” (1 J 1,8.10.9)PNL 324.1

Někteří lidé se považují za svaté a tvrdí, že cele patří Pánu, a proto mají právo na Boží zaslíbení. Odmítají však poslouchat Boží přikázání. Tito přestupnici zákona si dělají nárok na vše, co je zaslíbeno Božím dětem. Je to od nich opovážlivé, protože Jan říká, že pravá láska k Bohu se projeví poslušností všech jeho přikázání. Nestačí souhlasit s pravdou pouze teoreticky, vyznávat víru v Krista a být přesvědčen o tom, že Ježíš není žádný podvodník a že biblická zpráva není jen chytrý výmysl. Jan napsal: “Kdo říká: ‘Poznal jsem ho’, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.” “Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm.” (1J 2,4.5; 3,24)PNL 324.2

Jan neučil, že bychom si spasení měli zasloužit poslušností, ale že poslušnost je důsledkem víry a lásky. “A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal,” řekl, “a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.” (1 J 3,5.6) Jestliže zůstáváme v Kristu, jsme-li naplněni Boží láskou, pak jsou naše city, myšlenky i činy v souladu s Boží vůlí. Posvěcený člověk zachovává přikázání Božího zákona.PNL 324.3