SETKÁNÍ V JERUZALÉMĚ

Z Arábie se Pavel “zase vrátil do Damašku” (Ga 1,17) a “směle mluvil ve jménu Páně” (Sk 9,28). A protože židé nedokázali odporovat jeho moudrým argumentům, “uradili se, že Saula zabijí” (Sk 9,23). Městské brány byly dnem i nocí pečlivě hlídány, aby mu zabránili v úniku. V těchto těžkých chvílích vysílali učedníci naléhavé prosby k Bohu. Nakonec Pavla “spustili... dolů z hradeb v koši po provazech” (Sk 9,25).PNL 72.5

Po útěku z Damašku se Pavel vydal do Jeruzaléma. Od jeho obráce- ní již uplynuly asi tři roky. Jak sám později prohlásil, Jeruzalém chtěl navštívit hlavně proto, aby se “seznámil s Petrem” (Ga 1,18). Když přišel do města, kde ho kdysi dobře znali jako “Saula pronásledovatele”, “chtěl se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří”. Nebylo pro ně snadné uvěřit, že z fanatického farizeje, který vynakládal všechny své síly na zničení církve, se stal upřímný Ježíšův následovník. “Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu.” (Sk 9,26.27)PNL 72.6

Když to učedníci slyšeli, přijali ho mezi sebe. Brzy získali dostatek důkazů o tom, že jeho křesťanská zkušenost je opravdová. Budoucí apoštol pohanů se nyní nacházel ve městě, kde žilo mnoho jeho bývalých spolupracovníků. Přál si, aby mohl těmto židovským vůdcům objasnit proroctví poukazující na Mesiáše, která se naplnila příchodem Spasitele. Pavel byl přesvědčen o tom, že tito učitelé Izraele, kteří byli dříve jeho dobrými přáteli, jsou stejně upřímní a čestní jako on. Ve smýšlení svých židovských bratří se však hluboce zmýlil. Doufal, že se brzy obrátí, ale byl hořce zklamán. Ačkoli “směle mluvil ve jménu Páně” a “kázal také řecký mluvícím židům a přel se s nimi”, vedoucí představi-telé židovské církve mu nechtěli uvěřit. Dokonce “se ho pokoušeli zabít”. (Sk 9,28.29) Velmi ho to zarmoutilo. Byl ochoten obětovat i svůj život, kdyby tím alespoň některé z nich přivedl k poznání pravdy. Styděl se, když si vzpomněl, že měl velký podíl na Štěpánově umučení. Nyní hájil pravdu, za kterou Štěpán zemřel, a tak chtěl očistit jméno tohoto křivě obviněného mučedníka.PNL 73.1

Pavla trápilo, že mu tolik lidí nechce uvěřit. Později sám dosvědčuje, že když se za ně modlil v chrámu, upadl do vytržení. Zjevil se mu nebeský posel a řekl: “Pospěš si a rychle odejdi z Jeruzaléma, protože nepřijmou tvé svědectví o mně.” (Sk 22,18)PNL 74.1

Pavel hodlal zůstat v Jeruzalémě a čelit odporu. Útěk považoval za zbabělost. Kdyby zůstal, možná by se mu podařilo přesvědčit o pravdě evangelia alespoň některé ze vzpurných židů, i kdyby ho to mělo stát život. A tak odpověděl: “Pane, oni vědí, že jsem dával uvěznit a bičovat v synagógách ty, kdo v tebe věří. Když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, byl jsem při tom, schvaloval jsem to a hlídal jsem šaty těch, kdo ho kamenovali.” Nebylo však Boží vůlí, aby jeho služebník zbytečně vydával svůj život v nebezpečí. Proto mu nebeský posel řekl: ,Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!” (Sk 22,19-21)PNL 74.2

Když se bratři dozvěděli o tomto vidění, uspíšili Pavlův tajný útěk z Jeruzaléma; báli se totiž, že by mohl být zavražděn. “Doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu.” (Sk 9,30) Po jeho odchodu násilný odpor židů na čas ustal. Církev prožívala období klidu a mnoho lidí uvěřilo.PNL 74.3