5. kapitola — Jako hořčičné zrno

(Matouš 13,31.32; Marek 4,30-32; Lukáš 13,18.19)

Horčičné semeno rostlo a rozšířilo své větve po celém světě. Až pominou všechna království, na kterých si lidé zakládali, království Ježíše Krista zůstane silné a mocné.PM 36.1

V zástupu, který naslouchal učení Pána Ježíše, bylo mnoho farizeů. S opovržením sledovali, jak málo posluchačů uznává Ježíše Krista za Mesiáše. Kladli si otázku, jak by tento skromný učitel mohl dopomoci Izraeli ke světovládě, jak by mohl založit království, když nemá bohatství, moc ani slávu? Kristus věděl, co si myslí, a proto jim řekl:PM 36.2

“K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?” Marek 4,30. Nemohl je přirovnat k žádnému království. Žádný společenský útvar mu nemohl poskytnout vhodné přirovnání. Proto řekl: “Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.” Marek 4,31.32.PM 36.3

Když semeno klíčí, rozvíjí se v něm vlastně život, který do něho vložil Bůh. Růst rostliny nezávisí na lidské moci. Podobné zásady platí i pro království Ježíše Krista. Je to nové stvoření. Zásady jeho rozvoje jsou pravým opakem zásad, jimiž se řídí pozemská království. Pozemští králové používají moc a násilí, udržují vládu silou zbraní. Zakladatel Božího království je však Kníže pokoje. Duch svatý představil biblickým pisatelům světská království symboly divokých šelem. Krista však představil jako “Božího Beránka, který snímá hříchy světa” Jan 1,29. Jeho způsob vlády neznásilňuje svědomí. Židé očekávali, že Boží království bude založeno na stejných zásadách jako pozemské říše. Spravedlnost se snažili zajišťovat pouze vnějšími opatřeními, proto vymýšleli různé metody a plány. Kristus však vštěpuje vnitřní zásady. Zasévá do lidských srdcí pravdu a spravedlnost, a tím bojuje proti bludu a hříchu.PM 36.4

Když Pán Ježíš vyprávěl toto podobenství, mohli posluchači všude kolem sebe pozorovat keře hořčice, které vystupovaly nad trávu a obilí a zvolna se pohybovaly ve větru. Po jejich větvích poskakovali ptáci a zpívali. Tak velká rostlina vyrostla z nepatrného semínka. Nejprve vyrašil malý, slabý klíček, ale velké životní síly. Pak rostl a rozvíjel se, až dosáhl velkých rozměrů. Také království Ježíše Krista se na počátku zdálo ubohé a bezvýznamné. Ve srovnání s pozemskými královstvími vypadalo jako nejmenší. Vládci tohoto světa se vždy vysmívali Kristu jako králi. Avšak pravdy Kristova království mají v sobě Boží život. Jak rychle se evangelium rozšířilo, jak dalekosáhlý má vliv! V době, kdy Pán Ježíš vyprávěl toto podobenství, představovalo jeho království jen několik málo galilejských rolníků. Farizeové uváděli jejich chudobu a nepatrný počet jako důvod, proč se lidé nemají připojovat ke Kristovým následovníkům. Ale hořčičné semeno rostlo a rozšířilo své větve po celém světě. Až pominou všechna světská království, na kterých si lidé zakládali, království Ježíše Krista zůstane silné a mocné.PM 36.5

Působení Boží milosti v lidském srdci je na počátku také nepatrné. Člověk zaslechne Boží slovo, jeho nitro osvítí paprsek světla a začne v něm působit. To je počátek nového života. Kdo může říct, kam až dosáhne?PM 37.1

Podobenství o hořčičném zrnu neznázorňuje pouze celkový rozvoj Božího království, ale zároveň představuje jeho růst v jednotlivých obdobích. Bůh svěřoval své církvi v každé době zvláštní poselství a poslání. Ukryl pravdu před moudrými a opatrnými světa a svěřil ji lidem, kteří jsou pokorní a důvěřují mu jako děti. Boží pravda vyžaduje sebeobětování. Musí zápasit a bojovat o vítězství. Zpočátku má jen málo zastánců. Staví se proti nim a pohrdají jimi mocní tohoto světa i církev, která přijala způsoby světa. Vzpomeňme na Jana Křtitele, předchůdce Ježíše Krista, který jako jediný vystoupil, aby káral pýchu a formalismus židovského národa. Vzpomeňme na první hlasatele evangelia v Evropě. Když Pavel a Silas, výrobci stanů, nastupovali v Troadě se svými společníky na loď, která plula do Filip, vypadalo jejich poslání těžké a bez vyhlídek na úspěch. Vzpomeňme na apoštola Pavla, který jako stařec v řetězech kázal Krista na císařském dvoře. Vzpomeňme na malé skupinky otroků a zemědělců, kteří bojovali proti pohanství římského impéria. Vzpomeňme na Martina Luthera, který se postavil proti mocné církvi, tehdejšímu vrcholu světské moudrosti. Vzpomeňme, jak pevně stál na straně Božího slova proti císaři i papeži a prohlásil: “Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.” Vzpomeňme na Johna Wesleye, který kázal o Kristu a jeho spravedlnosti v prostředí formalismu, smyslnosti a nevěry. Vzpomeňme, jak toužil po možnosti nést pohanskému světu poselství o lásce Ježíše Krista, a zamysleme se nad odpovědí církevního hodnostáře: “Jen klidně seďte, mladý muži, až bude Bůh chtít obrátit pohany, učiní to bez vaší nebo mé pomoci.”PM 37.2

Velcí náboženští vůdcové naší doby vychvalují a stavějí pomníky těm, kdo před staletími zasévali semeno Boží pravdy. Neodvracejí se však mnozí z nich od tohoto díla a nepošlapávají výhonky, které dnes vyrůstají ze zasetého semene? I dnes zaznívá staré volání: “My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle (Kristu v hlasatelích, které vyslal) však nevíme, odkud je.” Jan 9,29. Podobně jako v minulosti, nenacházíme ani dnes poselství pro naši dobu u církevních autorit, ale u mužů a žen, jejichž víru v Boží slovo nenarušilo příliš velké vzdělání ani moudrost světa.PM 38.1

“Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic.” 1. Korintským 1,26-28. “Aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.” 1. Korintským 2,5.PM 38.2

Podobenství o hořčičném zrnu se má konečně a vítězně naplnit v poslední generaci lidstva. Z nepatrného semene vyroste strom. Poslední varování a poselství o milosti zazní “obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku a národu” (Zjevení 14,6), “aby z pohanů si Bůh povolal svůj lid” (Skutky 15,14), “a země bude ozářena Boží slávou”.PM 38.3