Jednota v rozmanitosti

Rané církvi bylo svěřeno nepřetržitě se rozšiřující dílo: Všude, kde byli upřímní lidé ochotni sloužit Kristu, měla být budována střediska poznání a požehnání. Evangelium mělo být hlásáno po celém světě. Toto důležité poslání mohou poslové kříže splnit pouze tehdy, pokud zůstanou spojeni pouty křesťanské svornosti, a tak zjeví světu, že jsou v Bohu jedno s Kristem. Vždyť jejich božský Vůdce se modlil k Otci “zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my”. O svých učednících prohlásil: “Svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa.” Úpěnlivě prosil Otce, “aby byli uvedeni v dokonalost jednoty”, “aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal”. Jan 17,11.14.23.21. Jejich duchovní život a síla závisely na úzkém spojení s Bohem, který je pověřil hlásáním evangelia.PNL 51.4

Učedníci mohli očekávat moc Ducha svatého a spolupráci nebeských andělů pouze tehdy, pokud byli jedno s Kristem. S pomocí těchto Božích sil mohli postavit ochranný val proti světu a zvítězit v boji, který museli bez ustání vést proti silám temnoty. Pokud byli ve své práci jednotní, nebeští poslové šli před nimi a razili jim cestu. Připravovali lidi pro přijetí pravdy a mnozí byli získáni pro Krista. Zůstanou-li svorní, církev “krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci” bude postupovat kupředu Píseň písní 6,10. Nic jí nemůže zabránit v neustálém rozmachu. Bude dobývat jedno vítězství za druhým a podivuhodně plnit své božské poslání hlásat světu evangelium.PNL 52.1

Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církví všude tam, kde poslové pravdy získávali lidi pro poselství evangelia. Ti, jimž bylo svěřeno vedení církve, neměli vládnout nad Božím dědictvím, ale měli se jako moudří pastýři starat o Boží stádce a být jim příkladem (viz 1. Petrův 5,2.3); diakoni měli být muži, “o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti” Skutky 6,3. Měli svorně stát na straně práva a rozhodně a pevně je hájit. Tak mohli mít sjednocující vliv na celou církev.PNL 52.2

Když se v pozdější době raného křesťanství připojovaly k církvi v různých částech světa početné skupiny věřících, uspořádání církve se dále zdokonalovalo, aby byl zajištěn řád a jednotné působení. Každý jednotlivec byl vyzván, aby řádně plnil svůj úkol, aby moudře využíval dary, které mu byly svěřeny. Některé vybavil Duch svatý zvláštními dary — “v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení” 1. Korintským 12,28. Snahy všech těchto pracovníků však měly být v souladu.PNL 52.3

“Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.” 1. Korintským 12,4-12.PNL 52.4