3. kapitola — Velké poslání

Po Kristově smrti učedníky málem přemohla malomyslnost. Jejich Učitel byl zavržen, odsouzen a ukřižován. Kněží a přední mužové se vysmívali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský — ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho!” Matouš 27,42. Učedníkům vyhasly všechny naděje. Jejich myšlení bylo obestřeno tmou. Často si říkali: “A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.” Lukáš 24,21. Opuštění a zarmoucení si připomínali Ježíšova slova: “Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?” Lukáš 23,31.PNL 17.1

Ježíš se několikrát pokusil odhalit svým učedníkům budoucnost, oni však o jeho slovech nijak zvlášť nepřemýšleli. Proto je jeho smrt zaskočila. Když se pak ohlíželi nazpět do minulosti a viděli důsledky své nevěry, naplnil je zármutek. Když byl Kristus ukřižován, učedníci nevěřili, že bude vzkříšen. Jasně jim řekl, že třetího dne vstane. Oni však byli zmatení, a proto nepochopili, co tím myslí, a po jeho smrti je zachvátilo čiré zoufalství. Prožívali hořké zklamání. Jejich víra nepronikla stínem, kterým satan obestřel jejich obzor. Všechno jim připadalo nejasné a tajemné. Kdyby byli uvěřili Ježíšovým slovům, byli by ušetřeni velkého zármutku.PNL 17.2

Malomyslní, sklíčení a zoufalí učedníci se shromáždili v horní místnosti. Báli se, že by je mohl potkat stejný osud jako jejich milovaného Učitele, a tak zavřeli dveře na závoru. A právě tady se jim po svém vzkříšení zjevil Spasitel.PNL 17.3