V Boží přítomnosti

Pravá úcta k Bohu vyvěrá z vědomí Boží velikosti a všudypřítomnosti. Každý člověk by si měl uvědomit, že se nachází v přítomnosti Neviditelného. Čas a místo, které jsme vyhradili modlitbě, jsou svaté, protože je v nich přítomen Bůh; a když k Bohu začneme přistupovat s úctou, náš pocit úcty se ještě prohloubí. “Svaté, bázeň budící je jeho jméno,”vyznal žalmista (viz Žalm 111,9).RPC 213.3

Když zahajujeme bohoslužbu modlitbou, měli by všichni před Bohem pokleknout a pozvednou k němu své srdce v tichém rozjímání. Modlitby věrných budou vyslyšeny a kázání slova bude účinné. Vlažné postoje těch, kdo přicházejí do Božího domu, jsou jedním z hlavních důvodů, proč kázání nepřinášejí užitek. Melodie písní, které plynou z mnoha srdcí jako čistý, průzračný proud, jsou jedním z Božích nástrojů pro záchranu duší. Bohoslužba by měla být vedena ve vážnosti a s úctou, jako by se jí viditelně účastnil Pán zástupů.RPC 213.4

Když se káže Boží slovo, měli byste mít, bratři a sestry, na paměti, že nasloucháte hlasu Božímu, který k vám přichází skrze pověřeného služebníka. Pozorně poslouchejte. Ani na okamžik neusněte; krátká dřímota vás může připravit o poselství, které nejvíce potřebujete slyšet, o poselství, jež — pokud je vyslechnete a podřídíte se mu — vás může ochránit před hříchem. Satan a jeho andělé se snaží ochromit vaše smysly, aby varovná poselství unikla vaší pozornosti nebo — pokud je vyslechnete — aby na vaše srdce neměla proměňující vliv a nevedla vás ke změně života. Někdy může pozornost posluchačů na sebe strhnout malé dítě, takže drahocenné sémě nepadne do dobré půdy a nepřinese ovoce. Jindy posluchače ruší mladí lidé, kteří necítí k Božímu domu ani k Bohu úctu a klidně se během bohoslužby celou dobu baví. Kdyby jen mohli vidět Boží anděly, kteří je pozorují a zaznamenávají jejich činy, styděli by se a byli by sami sebou zklamaní. Bůh si přeje, aby jeho posluchači byli pozorní. Když lidé spí, přichází satan a zasévá mezi obilí koukol.RPC 213.5

Jestliže kazatel pronáší požehnání, všichni by měli být zticha v obavě, že by mohli přijít o Kristův pokoj. Z modlitebny by se mělo vycházet bez zbytečného strkání a hlasitého povídání; věřící by si měli neustále uvědomovat, že se nacházejí v Boží přítomnosti, že na nich spočívá jeho pohled a že se musí chovat tak, jako by stáli před jeho tváří. V uličkách by se neměly tvořit hloučky, které druhým brání v průchodu. Prostory modlitebny by měly být naplněny zbožnou úctou. Nemělo by se z nich stát místo, kde se potkávají staří přátelé, kteří spolu hovoří o světských věcech a řeší pracovní záležitosti. Takové věci by se měly projednávat mimo modlitebnu. Boha a jeho anděly uráží, když se lidé bezstarostně smějí a chovají se hlučně.RPC 213.6