Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents

Rady pro církev

 - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    1. kapitola — Odměna věrných (Moje první vidění)

    Když jsem se modlila u rodinného oltáře, sestoupil na mě Duch svatý a já měla dojem, že stoupám výš a výš, vysoko nad temný svět. Rozhlížela jsem se, jestli někde neuvidím adventní lid, ale nemohla jsem ho najít. Pak se ozval hlas, který mě vyzval: “Podívej se ještě jednou, ale pohlédni o něco výš.” Pozvedla jsem tedy svůj zrak a uviděla úzkou přímou cestu, která vedla vysoko nad zemí. Po této cestě putoval adventní lid k městu, jež bylo na vzdáleném konci cesty. Za ním, na začátku cesty, svítilo jasné světlo, o němž mi anděl řekl, že je to půlnoční volání. Toto světlo ozařovalo celou cestu, aby nikdo neklopýtl. Dokud upírali svůj zrak na Ježíše, který šel před nimi a ukazoval jim cestu, byli v bezpečí. Někteří se však brzy unavili a začali naříkat, že je město příliš vzdálené a že předpokládali, že k němu dorazí mnohem dřív. Tehdy Ježíš, aby jim dodal odvahu, pozvedl svou vznešenou paži, z níž vycházelo světlo a osvěcovalo skupinu adventistů, a oni zvolali: “Haleluja!” Jiní unáhleně zavrhli světlo za svými zády a tvrdili, že to nebyl Bůh, kdo je zavedl tak daleko. Světlo za nimi přestalo svítit, jejich nohy se ocitly ve tmě, přestali se orientovat a dívat na Ježíše a zřítili se dolů do temného a hříšného světa. Krátce nato jako rozbouřené vodyzaburácel Boží hlas, který nám oznámil den a hodinu Ježíšova příchodu. Žijící svatí, jichž bylo 144 000, tomuto hlasu rozuměli, ale bezbožní se domnívali, že to bylo hromobití a zemětřesení. Když Bůh oznámil čas, vylil na nás Ducha svatého a naše obličeje se rozzářily slávou Boží stejně jako Mojžíšův obličej po návratu z hory Sinaj.RPC 33.1

    Oněch 144 000 věrných bylo zapečetěno a panoval mezi nimi dokonalý soulad. Na svých čelech měli napsaná slova Bůh a Nový Jeruzalém a také nádhernou hvězdu s novým Ježíšovým jménem. Bezbožní byli naším štěstím a svatostí pobouřeni, nenávistně se za námi hnali nahoru se záměrem chytit nás a zavřít do vězení. My jsme však jen pozvedli ruce ve jménu Páně a oni bezvládně klesli k zemi. Tehdy spolek satanův (ti, kdo se rozhodli následovat satana) poznal, že Bůh miluje nás, kdo jeden druhému myjeme nohy a zdravíme se svatým políbením, a pokořili se u našich nohou.RPC 33.2

    Vzápětí jsme se všichni podívali k východu, protože se tam objevil černý mráček velikosti poloviny lidské dlaně, o kterém jsme všichni věděli, že je to znamení Syna člověka. V posvátném tichu jsme jej sledovali, jak se přibližuje, je čím dál světlejší a zářivější, až se z něj stal velký bílý mrak. Jeho spodní část byla jako oheň, nahoře se klenula duha a kolem dokola byly tisíce andělů, kteří zpívali překrásné písně; na oblaku pak seděl Syn člověka. Jeho vlasy byly bílé a vlnité a splývaly mu na ramena; na hlavě měl mnoho korun. Jeho nohy zářily jako oheň, v pravé ruce držel ostrý srp, v levé stříbrnou trubku. Jeho oči byly jako plameny ohně a dokázaly jeho děti prohlédnout skrz naskrz. Tehdy obličeje všech zbledly a tváře těch, které Bůh zavrhl, zesinaly. Vtom jsme všichni vykřikli: “Kdo bude moci obstát? Je můj oděv bez poskvrny?” Andělé přestali zpívat, na okamžik se všude rozhostilo tíživé ticho a pak Ježíš promluvil: “Obstojí ti, kdo mají čisté ruce a nezkažené srdce; moje milost je pro vás dostačující.” V tu chvíli se naše obličeje rozzářily a srdce všech se naplnila radostí. A zatímco se oblak neustále přibližoval, andělé nasadili o oktávu výš a dali se opět do zpěvu.RPC 33.3

    Když Ježíš, zahalený v plamenech ohně, začal na oblaku klesat níž, zatroubil na svou stříbrnou trubku. Pohlédl na hroby svatých, potom pozvedl své oči i ruce k nebi a zvolal: “Probuďte se, probuďte se, probuďte se! Vstaňte, vy, kteří odpočíváte v prachu země!” Rozpoutalo se mocné zemětřesení. Hroby se otevřely a mrtví z nich vyšli v šatu nesmrtelnosti. Když oněch 144 000 uvidělo mezi vzkříšenými své přátele, které jim vzala smrt, zakřičelo: “Haleluja!” V tentýž okamžik jsme byli proměněni a spolu s nimi vyzdviženi vzhůru, abychom se v oblacích setkali s Pánem.RPC 34.1

    Společně jsme vystoupili na oblak a sedm dní jsme putovali ke skleněnému moři, kde Ježíš vzal koruny a nasazoval nám je na hlavy. Dal nám zlaté harfy a palmové ratolesti. Potom se oněch 144 000 postavilo na hladinu skleněného moře tak, že vytvořilo dokonalý čtverec. Koruny některých zářily více, jiných méně. Některé koruny byly plné hvězd, zatímco na jiných jich bylo jen pár. Každý ale byl se svojí korunou spokojený. Všichni byli oblečeni do zářivě bílých rouch, která jim splývala z ramen až k nohám. Cestou po hladině skleněného moře k bráně města nás provázely zástupy andělů. Ježíš pozvedl svou mocnou, ušlechtilou paži, položil ji na perlovou bránu, otevřel její křídla, otáčející se na třpytivých pantech, a řekl: “Vyprali jste svá roucha v mé krvi, drželi jste se pevně mé pravdy, pojďte dál.” Vešli jsme tedy dovnitř s pocitem, že jsme ve městě právem.RPC 34.2

    Uviděli jsme strom života a Boží trůn. Z trůnu vyvěral pramen průzračné vody a na obou březích rostl strom života. Kmeny na jednom i druhém břehu byly z čistého zlata. Nejprve jsem si myslela, že vidím dva stromy. Potom jsem si ale všimla, že se kmeny nahoře spojují v jeden strom. Strom života tedy rostl na obou březích řeky života. Jeho větve se skláněly k místu, kde jsme stáli, a nesly překrásné plody, které vypadaly jako ze směsi zlata a stříbra.RPC 34.3

    Posadili jsme se pod strom a prohlíželi si slávu tohoto místa, když vtom k nám přišli bratři Fitch a Stockman, kteří kázali evangelium o království a které Bůh uložil do hrobu, aby je ochránil, a ptali se nás, čím jsme prošli, zatímco oni spali. Vzpomínali jsme na své nejtěžší zkoušky, ale v porovnání s okolní slávou, která vše převyšovala, se nám zdály tak malicherné, že jsme o nich nedokázali mluvit. Byli jsme jen schopni zvolat: “Haleluja, jak snadné je dostat se do nebe!” a rozezvučeli jsme své harfy, až se nebeská klenba zachvěla.RPC 34.4

    Pod Ježíšovým vedením jsme z města sestoupili na zem, na vysokou majestátní horu, která se pod dotykem Ježíšových nohou rozestoupila a na jejím místě vznikla rozlehlá pláň. Tehdy jsme pohlédli vzhůru a uviděli ono veliké město s dvanácti základními kameny a dvanácti branami, v nichž stál vždy jeden anděl. Všichni jsme zvolali: “Město, veliké město, které sestupuje od Boha na zem!” A město sestoupilo na místo, kde jsme stáli. Potom jsme si začali prohlížet překrásné věci, které se nacházely vně městských hradeb. Spatřila jsem neuvěřitelně krásné domy, které vypadaly jako ze stříbra; podpíraly je čtyři sloupy vykládané nejkrásnějšími perlami, jaké jsem kdy viděla. Byly připraveny pro svaté. V každém domě byla zlatá police. Viděla jsem mnohé svaté, jak vešli dovnitř, sundali z hlavy koruny, položili je na polici a šli obdělávat půdu. Neobdělávali ji však způsobem, jak ji obděláváme my na zemi. Nad hlavami jim zářilo světlo a oni neustále chválili Boha.RPC 34.5

    Uviděla jsem další louku plnou nejrůznějších druhů květin. Když jsem jednu z nich utrhla, vykřikla jsem: “Ony nikdy neuvadnou!” Potom jsem spatřila místo s vysokou trávou, která byla neuvěřitelně krásná; byla svěže zelená, a když se rozvlnila, aby vzdala čest Králi Ježíši, zlatě a stříbrně se blýskala. Následně jsem se ocitla na louce plné nejrůznější zvěře — lev, beránek, leopard a vlk vedle sebe žili v naprostém souladu. Prošli jsme mezi nimi a oni nás pokojně následovali. Pak jsme vešli do lesa, který vůbec nebyl tmavý jako lesy u nás na zemi. Naopak byl světlý a překrásný, větve stromů se pohupovaly dopředu a dozadu a my všichni jsme zvolali: “V divoké přírodě budeme v bezpečí, s klidem budeme moci spávat v lese!” Prošli jsme lesem a zamířili k hoře Sijón.RPC 35.1

    Cestou jsme potkali další skupinu lidí, kteří rovněž žasli nad okolní krásou. Všimla jsem si, že jejich sněhově bílý oděv má červené lemování a jejich koruny jsou osázené brilianty. Když jsme je pozdravili, zeptala jsem se Ježíše, kdo to je. Řekl mi, že jsou to mučedníci, kteří pro něj položili život. Spolu s nimi šel veliký zástup malých dětí, jejichž oblečení bylo taktéž červeně lemované. Přímo před námi se tyčila hora Sijón. Na jejím vrcholu stál nádherný chrám. Kolem dokola bylo dalších sedm hor, na kterých rostly růže a lilie. Viděla jsem děti, jak šplhají nebo s pomocí svých křidélek vyletují k jejich vrcholům a tyto nevadnoucí květy trhají. Okolo chrámu rostly nejrůznější druhy stromů, díky nimž bylo vnější prostranství velmi krásné. Borovice, jedle, myrty, granátovníky a fíkovníky, jejichž větve se pod tíhou plodů skláněly až k zemi, dodávaly místu příjemnou atmosféru. A když jsme se chystali vstoupit do svatého chrámu, Ježíš si vzal slovo a zvolal: “Dovnitř může vstoupit jen oněch 144 000!” Načeš jsme zvolali: “Haleluja!”RPC 35.2

    Chrám podepíralo sedm sloupů z ryzího zlata vykládaných nejkrásnějšími perlami. Krásu, kterou jsem uvnitř viděla, nedokážu popsat. Kdybych uměla mluvit nebeskou řečí, mohla bych slávu nové země aspoň poodhalit. Viděla jsem tam kamenné stoly, do nichž byla zlatým písmem vyryta jména 144 000 svatých. Když jsme si prohlédli krásu chrámu, vyšli jsme ven a Ježíš se od nás oddělil a odešel do města. Krátce nato jsme znovu uslyšeli jeho líbezný hlas: “Pojďte sem, moji věrní, prošli jste velkým utrpením a drželi jste se mé vůle; trpěli jste pro mě. Pojďte na hostinu! Opásám se a budu vás obsluhovat.” Zvolali jsme: “Haleluja! Sláva!” a vešli jsme do města. Uviděla jsem stůl z ryzího stříbra; ačkoli byl dlouhý mnoho kilometrů, dokázala jsem dohlédnout na jeho konec. Byly na něm plody ze stromu života, mana, mandle, fíky, granátová jablka, hrozny a mnoho dalších druhů ovoce. Zeptala jsem se Ježíše, jestli mohu to ovoce jíst. Řekl mi: “Teď ne. Ti, kdo toto ovoce ochutnají, nikdy se už nevrátí zpátky na zem. Když ale zůstaneš věrná, zakrátko budeš moci jíst plody ze stromu života a pít z pramene živé vody.” A dodal: “Teď se musíš vrátit zpět a sdělit ostatním, co jsem ti ukázal.” Pak se mnou anděl sestoupil dolů, do tohoto temného světa. Někdy si říkám, že to tady déle nevydržím; všechny pozemské věci na mě působí velmi pochmurně. Cítím se zde velmi opuštěná, protože jsem viděla lepší svět. Kdybych měla křídla jako holubice, odletěla bych pryč a měla bych klid! (Early Writings, s. 14-20)RPC 35.3

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents