13. kapitola — Reformace v Holandsku a ve Skandinávii

V Holandsku vyvolala papežská krutovláda záhy rozhodný odpor. Již sedm set let před Lutherem odhalili podstatu římského papežství dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci. Na adresu “svaté stolice” řekli: Bůh “učinil svou církev, svou královnu a choť, vznešeným a věčným opatřením pro její dítky, dal jí věno, které nepomíjí ani se nekazí, dal jí věčnou korunu a žezlo… Z toho všeho žijete jako zloděj. Usadil jste se v Božím chrámu, stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem… Chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran… Místo abyste byl služebníkem služebníků, jak se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánů… Kvůli vám lidé opovrhují Božími přikázáními… Duch svatý buduje všechny církve na celé zemi… Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes, a je větší než město, nazvané svatými proroky ‘Babylón’, které tvrdí, že je Boží, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná, a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže.” (Gerhard Brandt, Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)VDV 159.1

V následujících staletích přicházeli s podobnými protesty i mnozí další. Někteří učitelé, kteří procházeli různými zeměmi pod různými jmény jako kdysi valdenští misionáři a všude šířili pravdy evangelia, přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo; kromě toho přeložili do holandštiny i valdenskou Bibli. O této Bibli, jejímuž textu dali veršovanou podobu, prohlásili, že “má velkou přednost — nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, ledacos je v ní tu a tam sice řečeno tvrdě, snadno se však v ní dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté” (Gerhard Brandt, Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 14). Tak popisovali její vliv přátelé staré víry ve dvanáctém století.VDV 159.2

Pak začalo pronásledování. Přes mučení a hranice však počet věřících stále rostl. Prohlašovali, že Bible je jedinou neomylnou autoritou v náboženských záležitostech a “nikdo nesmí být k víře nucen, ale má být pro víru získáván kázáním” (Martyn, sv. 2, str. 87).VDV 159.3